Doktorem nikdy nebudu

Doktorem nikdy nebudu. Nem, nem, soha! Pan učitel na dějepis nám řekl, že je to maďarsky, říká se to „šoha“ a znamená to „ne, ne, nikdy“.

„Chytáš ryby, doktore?“ ozve se za mnou, když sedím u potoka a na provázku mám uvázanou sklenici, ležící na písčitém dně.

Je to pan Hrdinka. Toho mám rád. Říká mi „doktore“ a je moc fajn. Pracuje jako obuvník a dokáže spravit úplně každou botu. Dokonce i tu mou, co s ní hraju fotbal. To byste koukali, jak je šikovný.
Pan Hrdinka je strašně malinký. Měří jen něco přes metr a na zádech má hrb. Říkají mu „prťáček“. On to ví a jen se tomu směje.
***
Pan Hrdinka má rád fotbal a často spolu chodíme na zápasy místního klubu.
Já se pro něho vždycky zastavím.
„Může pan Hrdinka ven?“ zeptám se paní Hrdinkové, když mi příjde otevřít. „My spolu totiž máme jít na fotbal.“
Ona si vždy přejede rukou po tváři a zavolá: „Lojzíku, máš tu návštěvu.“
Pak stojíme za brankou a pan Hrdinka svým vysokým hlasem fotbalistům radí, jak mají hrát – třeba zavolá ‚Fanouši - levá!‘ nebo ‚ofsid!‘ nebo ‚piš!‘ a tak.

Oni ho ale moc neposlouchají a tak většinou prohraji.
„Tohle je jen taková holomajzna, doktore. Ale počkej, až přijede Dukla.“
„A ona přijede?“ zeptám se.
„Jasně, sehraje tu exhibiční utkání.“
„Aha,“ řeknu, i když přesně nevím co to je.
***
„To je střevle potoční,“ řekne pan Hrdinka, když vytáhnu sklenici, kde uvízla jedna drobná rybka.
„Ta je krásná, viď? Skoro jako akvarijní. Pusť ji zpátky. Ta potřebuje studenou tekoucí vodu a volnost.“
„Tak jo, pane Hrdinka,“ řeknu a vyleju obsah sklenice zpátky do potoka. Rybka zajede hned pod břeh. Je to sice škoda – byla moc pěkná – ale když to řekl pan Hrdinka.
„Ještě hezčí je koljuška, ale ta v našem potoce chybí,“ dodá ještě pan Hrdinka.

***
Už se těším na tu Duklu. Vzpomínám si, jak jsme kdysi jeli navštívit známé do Semil a ona tam právě také hrála Dukla proti místní jedenáctce Kolora Semily.
„Nikdo tu není, všichni šli na fotbal,“ řekla nám stará paní ze sousedství.
***
„Prťáček umřel,“ řekne jednoho dne smutně tatínek, když přijde domů. „Zastavilo se mu srdce.“
„To není možné!“ vyhrknu a vyběhnu ven. Vylezu na „svůj“ bez, kam se uchyluji vždy, když mám radost nebo když je mi naopak smutno. Zelenou průrvou se dívám na náš dům a les. Všechno přede mnou plave jako obraz na hladině potoka.
***
Odpoledne stoupáme s tatínkem polní cestou k lesu.
„Doktorem nikdy nebudu,“ řeknu rozhodně. „Je to moc smutné povolání.“
„Máš pravdu, hochu. Někdy je...“ řekne tatínek a stiskne mi ruku.
Meze zvoní hmyzem a motýli přelétají z květu na květ.
Vždycky jsem si myslel, že nejtmavší květy má rozrazil, kterému říkáme „bouřka“. Jsou tmavé, jako nebe před bouřkou.
Ale úplně nejtemnější květy má pipla. Jsou opravdu skoro černé.
Roste na jediném místě, tamhle v záhybu cesty. A dnes zrovna tak bohatě kvete, jako snad nikdy...

Pozn.: Kresby autor
***