Co zbylo (nejen v paměti)

Odejde do vedlejší místnosti a já ze svého místa zahlédnu otevřenými dveřmi velkou, starožitnou, manželskou postel.

Opuštěný kostel je smutný. Jako všechno, co ztratilo svůj smysl. Sluneční paprsky pronikají otvory ve zchátralé střeše a zviditelňují poletující zrnka prachu. Ticho narušují jen mé kroky.
***
Je sobota po druhé neděli postní. Kostel je plný. Je mi dvanáct let a sedím s rodiči v první řadě. Pan farář čte slova svatého evangelia podle Lukáše.
Příběh marnotratného syna, který prohýřil svůj podíl v cizí zemi a vrací se domů. Otec ho vítá s láskou a odpuštěním, neboť „byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je nalezen.“
***
Těžké téma. Dnes vím, že návrat domů, ke svému skutečnému já, k Bohu, je nevyhnutelný pro každého a nezáleží na tom, co mu předcházelo. Tehdy jsem ale byl zmatený, možná i rozhořčený.
***
Fara už není. Zahrada je zarostlá pámelníkem a břečťanem. V koruně dosud bezlisté břízy sedí straky. Je jich sedm.
***
Je mi dvaadvacet a přivezl jsem na faru svého otce.
„Tak jak se ti líbí studium strojařiny?“ zeptá se mě pan farář.
Chce se mi použít slova Ervína z Rispaldiců, který (ve filmu Ducháček to zařídí) na podobnou otázku odpověděl : ,Člověk uvykne všemu.’
Ale řeknu, že líbí.
Otec vejde do malé komůrky, kde leží na kanapi pan Marek a stůně.
Pan Marek je kostelník. Je to malý, neduživý mužík.
Jeho žena, paní Marková, je naopak hezká, vznosná blondýnka a je na faře hospodyní. Ti dva se k sobě nehodí, napadne mě.
„Není to nic vážného,“ řekne otec, když pana Marka vyšetří.
„Ale to vlhko a zima v kostele mu dobře nedělá.“ doplní a podá paní Markové recept.
***
Vejdeme do obývacího pokoje, kde nás vítá pan učitel sedící u klavíru.
Pan farář vezme flétnu a pokoj se naplní úžasnou hudbou. Melodie stoupá vzhůru a zase klesá zpět.

Frýdecká Panna Maria.
„Ten Janáček!“ vydechne pan farář, když odloží nástroj. „Velký neznaboh, ale velký génius.“
***
Když zasedneme ke stolu, pan farář se otočí k paní Markové: „Přines nám prosím...,“ co má přinést není slyšet, jelikož jeho hlas přejde v šepot. Asi nějaké překvapení.
Paní Marková odejde do vedlejší místnosti, totiž ložnice pana faráře. Ze svého místa zahlédnu otevřenými dveřmi velkou, starožitnou, manželskou postel.
***
Stojím v místě, kde asi byla ona ložnice. Za zbytkem západní stěny začíná řídký lesík. A ještě dále se slunce právě chystá zmizet za obzor.

***