Chcimír (nebo co?)

Vždycky jsem měl odpor k zabíjení živých bytostí. Vždyť s každou odcházející bytostí odchází celý svět. Když to bylo jen trochu možné, dal jsem to najevo.

V práci jsem odmítal účast na projektech, souvisejících se zabíjením (spec. technikou). A ve škole?
***
Je dávno po invazi, doba normalizace.
Sedíme v místnosti školní družiny a sledujeme nějakou vojenskou přehlídku. Na Rudém náměstí v Moskvě. Jsme tu všichni žáci druhého stupně.
Zastaví se u mě pan učitel Šedivý. Všichni k němu máme velký respekt. Je mimořádně náročný a přísný. Učí ale mé oblíbené předměty, matematiku a fyziku.
„Tebe to nezajímá?“ zeptá se. Sedím totiž zády k obrazovce.
„Ne,“ odpovím.
„Hm..., tak si radši spočítáš pár příkladů?“
Když přikývnu, napíše příklady na papír a položí ho přede mě. Dělení mnohočlenů. Pustím se do toho.

Vstupuje pan ředitel. Podá ruku panu učiteli, rozhlédne se po místnosti a pokývne hlavou, jako že je všechno v pořádku. Pak jeho pohled spočine na mě a podívá se tázavě na pana učitele.
„Vyrušoval, tak jsem ho zaměstnal,“ vysvětlí pan učitel.
„Á-ha,“ řekne pan ředitel a obrátí se ke mně.
„Za trest neuvidíš tanky, uličníku,“ mrkne na mě. „Večer řeknu tátovi, že pořád vyrušuješ, aby tě srovnal.“ dodá ještě a odejde.
Hraje totiž s mým tátou v amatérském smyčcovém kvartetu a večer mají zkoušku.
Táta hraje na violoncelo a pan ředitel na housle. Ještě je tam s nimi pan Halbich a pan farář. Už jsem o nich psal.

Zkouší teď druhý kvartet Alexandra Borodina. To mi řekněte, jak takovou nádheru mohl napsat univerzitní profesor chemie.
Ale řeknu vám, že všechno závisí na lidech. Za všech okolností. To bylo, jest a bude...
***
Jistý Američan napsal v komentářích pod jednou skladbou Alexandra Borodina:
„Russia, Ukraine, I pray for peace and justice for both of you.“
Já dodávám: pro všechny lidi, pro všechny bytosti na této krásné a křehké planetě...

Pozn.: kresby autora