Cestička k domovu

A kdybych na světě bůhvíkam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel. A kdybych na světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval. (Karel Václav Rais, básník mého kraje)

Bydlíme v nejkrásnější ulici ve městě. A možná i na světě. Rostou podél ní břízy. Mají bílou kůru a nejhezčí jsou na jaře nebo na podzim. A také když prší.
***
Dnes ale neprší. A není ani jaro, ani podzim.
***
„A de se!“ řekne pan Gaublic a zasalutuje.
Stojí před svou trafikou a pozoruje kolemjdoucí. Je to už hodně starý pán.
Také mu zasalutuji.

***
Na náměstí, pod podloubím stojí náš školník, pan Schön.
„Tak už tě berou?“ zeptá se zvesela.

Jeho hlas zní radostně a povzbudivě.
„Už jo, pane Schön,“ odpovím stísněně.
Já dnes totiž dělám maturitu, víte?
***
A ono už to bude padesát let.

***