Bh bh

Pan Bh Bh bydlel v naší ulici v tom domě s věží.
***
Jednou jsme byli na dvorku a tam venku se někdo někoho na něco zeptal.
A ten dotázaný řekl: „Bh, bh, nevím, nevím.“ Nebo možná: „Nevím, nevím, bh, bh.“

Na protější straně ulice zrovna šel ten starý pán z domu s věží. Nebyl to ani tazatel, ani dotázaný, vlastně s tou scénou neměl nic společného. Ale my jsme mu od té doby říkali pan Bh Bh.

***
V naší ulici je také park, ve kterém stával velký, jistě hodně starý platan.
Asi takový, jakému věnoval pan Händel tu slavnou árii „Ombra mai fu“.
***
Pan Bh Bh každý den došel do parku a sedl si na lavičku pod platanem. Poslouchal ptáky a šumění vánku v koruně stromu.
Prý tam chodil už jako malý chlapec s maminkou. Tak to muselo být hodně dávno.
***
Jednou přišli dělníci a platan porazili. Prý trpěl jakousi houbovou chorobou. Ale kdo ví, jak to bylo. Oni ti dnešní mocipáni si utvrzují svá ega a dokazují svou moc stejně jako ti včerejší.
Do zapomnění nakonec zamíří všichni, ale oni tomu na krátký okamžik- kdy si myslí, že řídí svět - nevěří.
***
Pan Bh Bh už do parku nechodí. Nechodí vůbec nikam.
***
Prázdná cesta tě vítá,
voní trávou a polními květinami,
stále nese stopy tvého dětství
a vůni maminčiny ruky.

(Thich Nhat Hanh – The welcoming Path)