Bezpečnost v první řadě (A to ještě štěstí, že to tak dopadlo)

Němec Wernher von Braun řekl: „Věřte, my Američané nejsme lehkomyslní. Pro nás stále platí ,safety first’. Také při závodu o Měsíc.“ A to je jistě pravda. Tak to má být.

Zdeněk Jirotka si ve svém románu „Saturnin“ všiml, že účastníci pohřbu říkají při kondolenci stále dokola stejné fráze. A proto mu připadají jako cizinci, kteří se česky naučili podle stejné učebnice, kde v lekci „Na pohřbu“ jsou právě tyto fráze uvedeny.
Já myslím, že něco podobného platí – do jisté míry - i pro bezpečnostní techniky, jak uvidíme dále.
***
I účastníci letní brigády v JZD Pokrok musí být proškoleni ohledně bezpečnosti práce. Sedíme v zasedací místnosti, zvenku zaznívá bučení krav a zpěv ptáků. Bezpečnostní technik má jen jednu ruku, což samo o sobě působí výstražně. Jako všichni jeho kolegové prokládá svůj výklad bezpečnostních předpisů různými skutečnými případy z praxe:

„Někdy stačí chvilka nepozornosti a malér je jedna, dvě. Jeden náš pracovník – a pozor nebyl to jen tak někdo, zkušený kombajnér to byl - totiž soudruh Marel. Tak on chtěl odstranit jen nějakou trávu z lišty žacího stroje, který, proti všem předpisům, nechal běžet. No, a přišel o prst na pravé ruce. A to ještě štěstí, že to tak dopadlo.“

Soudruha Marela jsem náhodou znal a s bezpečností měl jisté problémy i v soukromém životě. Chodil totiž za naší sousedkou. Samozřejmě jen když soused nebyl doma. A to bylo často, protože soused byl strojvedoucím. Soudruh Marel se v hospodě chlubil (aspoň jak říkal pan Čmuchal), že má vždy týdenní plán sousedových štrek, takže přesně ví, kdy může přijít.
Až jednou...
Inu, jak říká Mike Tyson – každý má nějaký plán, dokud nedostane jednu do ksichtu...
***
Na škole jsme museli projít určitou praxí v dílnách, a to se samozřejmě neobešlo bez bezpečnostního školení.
Instruktor je veselá kopa. Nalévá roztavený kov do bot a za krk – samozřejmě pouze verbálně, a sám se svým vtipům upřímně směje.
„Tak jsme se zasmáli,“ řekne nakonec (i když se smál jenom on) a zvážní:
„Někdy stačí chvilka nepozornosti a malér je jedna, dvě. Jeden náš student – a pozor, byl to už diplomant - si chtěl něco jen krátce ověřit na navíjecím stroji. On je to vlastně jen upravený soustruh. Sundal sako a pustil se do toho. No, a kravata, kterou nesundal, se mu nalepila do pryskyřice toho rotujícího lajneru a začala se navíjet. Naštěstí to byl silný chlap, zapřel se a kravata v poslední chvíli povolila. Odvezli ho s pohmožděnými krčními obratli. A to ještě štěstí, že to tak dopadlo.“

Já si vždycky vzpomenu na verše svého milovaného básníka Vítězslava Nezvala: „A pán odcházel oběšen kravatou.“
***
Na vojně může být velmi nebezpečno. To dá rozum. Jsme na závěrečném soustředění u útvaru a soudruh podplukovník nám promlouvá do duše. A on umí vyprávět, dokáže položit důraz, udělat dramatickou pauzu a tak. Škoda, že ho nemůžete slyšet:
„Bezpečnost především, soudruzi. Je třeba dodržovat všechny předpisy. A není jich málo. Někdy stačí chvilka nepozornosti a malér je jedna, dvě. Před třemi lety jeden student z elektrofakulty – a pozor, on výborně velel rotě, v tom by vám měl být vzorem; tak tenhle student se támhle v tom okně naproti opaloval. Což je přísně zakázáno. Usnul a spadl dolů...
No, soudruzi, zabil se. A to ještě štěstí, že to tak dopadlo.“

Tak jasně, mohlo to dopadnout i mnohem hůř.
***
Pozn. 1: Citát Wernhera von Brauna byl uveden v týdeníku Květy, z ledna roku 1969 (archív autora) jako reakce na starost listu „Litěraturnaja gazeta“ o bezpečnost amerických astronautů.
Pozn. 2: Kresby autora