Také jste se zamysleli nad tím, proč zrovna tenis od 90. let minulého století a nyní i golf zaujímá v zájmu politiků a hlavně manažerů takovou roli? Proč to není třeba volejbal nebo stolní tenis?
Je pravdou, že mě to hlavně v devadesátých letech minulého století dosti štvalo, když jsem viděl, jak se tento bílý sport "zviditelňoval". Já sám jsem začal hrát tenis v září 1988, tedy v přesně den poté, co vyhrál Miloš Mečíř olympijské hry v Soulu. To pondělí jsem si koupil svou první Artisku a hned vyrazil na tenisovou zeď.
Tenis je skvělý sport, neboť v sobě má dosti předností. Především je třeba dosti píle a houževnatosti na začátku. Fotbal se dá rekreačně hrát celkem z fleku, ale u tenisu se musí začít na stěně a pilovat tisíce míčů, protože tenisový kurt je přece jenom pro začátečníka dosti malý a ještě štěstí, že má okolo sebe vysoké ploty. Teprve když se zvládne hraní na síti, pak i na kurtě, přichází další překážka. Sice pinkáme na tu správnou stranu přes síť, ale ještě nám to nelétá tam kam chceme, to taky drvá dosti dlouho, že si řekneme, že to poletí doprava a skutečně to tam i letí. Když už umíme i toto, je třeba trénovat další typy úderů a především servis. Takže se trénuje stále dokola, vždyť víte sami, že i světoví hráči pilují a pilují.... Když už si myslíme, že to umíme, příjde další háček při zápase - psychika. Je to jako se vším, i když umíme údery na zdi nebo při pinkání, v zápase je to úplně jiné a nepatrná změna úhlu rakety odnese náš míček daleko do autu.
Co tedy tenis pro politiky a manažery tak zvýhodňuje oproti jiným sportům? Především se dá říci, že je to historie, kdy za první republiky u nás byl tenis považován za sport pro vyšší společnost - bankéři, doktoři, ředitelé firem. Sice se bolševik snažil seč mohl tenis potlačit, ale jak víme sami, naštěstí se to nepovedlo, i když se o Lendlovi či Navrátilové nesmělo psát, lidé o nich věděli. Takže po revoluci se přihnal opětovný boom, který neminul ani vyšší sféry politiky a průmyslu.
Mezi politikou či manažerskou prací a tenisem není velký rozdíl. Hráč tady musí nějakým způsobem umět údery, měl by se v nich zdokonalovat, musí mít ctižádost vyhrávat, mít připravenu strategii a plán, jak jít na soupeře, musí projevit dobrou kondici, poprat se s nepředvídatelnými vlivy (slunce, vítr, ...), odhadovat co provede protivník, umět se včas rozhodovat, řešit kritické okamžiky či být psychicky na výši. Když se hraje čtyřhra je třeba také týmové spolupráce. Také tenisový K.O. systém, tedy buď já nebo on a nic mezi tím, je politikům a manažerům velmi blízký. Navíc systém počítání v tenise je dělaný tak, že i když se prohrává 0:5 v setu, nikdy se neví, jestli se skutečně vyhraje, musí se udělat ten poslední krok. Navíc pokud se prohraje set, nemá cenu nad tím příliš moc přemýšlet (tak jako nad včerejším špatným rozhodnutím), ale jít směle dál, protože se další hrou dá tento prozatimní nevýhodný stav vykompenzovat a i vyhrát, co třeba v jiných sportech nelze. Tenis by měla být hra gentlemanů, což se ale dneska bohužel až tak nedodržuje. Tenis je také velká psychologie, neboť nám kolega nebo obchodní partner při tenisovém utkání ukáže jaký je typ člověka, neboť se v zápalu boje nemůže tak kontrolovat (vztekání se, hádání se o maličkosti, obviňování - soupeře a nebo i spoluhráče při čtyřhře, hecování se a podobně). Někdy jeden hodinový tenisový zápas prozradí o druhém více než deset jednání dohromady. Navíc je většinou u kurtů klubovna a nebo venkovní posezení, kde se dá v pracovním jednání pokračovat.
Pokud by se jen hrálo, pak je vše v pořádku, ale většinou rozhodují pro politiky a manažery i jiné věci - jaké oblečení či jak drahá tenisová výbava, připadně trenér zvučnějšího jména se s politikem či manažerem váže. Je potom velice úsměvné se dívat na super oblečeného manažera, který se ani pořádně netrefí do míčku, ale je in! On je ten pan tenista. O to více pak vyniknou skuteční tenisoví hráči, kteří hrají pro radost a ne pro ukázku, že jsou s dobou. Mají normální oblečení, standardní vybavení, ale hrají srdcem a mají tenis rádi jako svoji filozofii. Vždycky si vzpomenu na čtveřici hráčů na vedlejším kurtě, kterým dohromady bylo okolo 300 let, kteří každý den hráli své 2-3 sety. Nemuseli ani moc běhat, vše měli v ruce a v hlavě, ale i přes jejich věk jim bylo patrné v očích, jak tento sport milují, vždyť není nic hezčího se sejít v krásném počasí, na čerstvě pokropené antuce a zase zahrát ten první úder dnešního dne.
Tenis je velice přitažlivý sport, jak pro kondici, celkovou koordinaci, tak také pro rozvoj myšlení a rozhodování až po euforii z vítězství. Ale je na něm zcela jasně vidět, kdo jej hraje pro potěšení a kdo se jen na něm snaží udržet kvůli módní vlně. Přeji tenisu, aby mu hráčů z té první skupiny přibývalo co nejvíce a aby už také přicházely do obliby i jiné sporty, kam se druhá skupina postupně přesune. A je vidět, že se to nyní golfu už docela daří...
