Proč zrovna film Vratné lahve přilákal diváky tak houfně do kin? Není to až tak nahodilé, jak by se mohlo na první pohled zdát...
autoři při práciwww.ireport.cz
Každý si řekne, že je to přece jasné - rodinná firma Svěrák&syn je zavedená, jež má za s sebou úspěšné filmy Obecná škola, Kolja a Tmavomodrý svět. Je tedy nasnadě, že jejich další film bude opět v této kategorii.
Je pravda, že Zdeněk Svěrák dělá jen kvalitní věci - ať již divadelní hry a semináře v Divadle Járy Cimrmana či scénáře k velmi úspěšným českým komediím či pohádkám, zmiňme skutečně jen ty známé: Jáchyme hoď ho do stroje, Marečku podejte mi pero, Na samotě u lesa, Ať žijí duchové, Kulový blesk, Vrchní prchni, Jára Cimrman, ležící, spící, Tři veteráni, Rozpuštěný a vypuštěný, Co je Vám doktore?, Vesničko má, středisková, Nejistá sezóna, Obecná škola, Akumulátor, Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivana Čonkina, Kolja, Lotrando a Zubejda, Tmavomodrý svět a nyní i Vratné lahve. K tomu dále skládá texty písní, převážně pro děti a také samozřejmě hraje.
Scénář přesně vystihuje náladu aktivních seniorů, kteří se nechtěji smířit s tím, že je již společnost nepotřebuje a vcelku nechápou mladou generaci (což bylo vystiženo hlavně v úvodu filmu). Tímto vzdorem proti narůstajícímu věku mi film hodně připomněl jiný český úspěšný film, a sice Babí léto, ve kterém se také hlavní hrdina v podání Vlastimila Brodského snaží užívat života. Stejně tak Josef Tkaloun je duší klukem, který chce být neustále činorodý a snaží se lidem pomáhat i v dnešní uspěchané a individualistické době. Divák se tedy nejen s hlavním hrdinou může dobře ztotožnit a přes humor, někdy i ten černý, se dostat přes každodenní rituály a stereotypní věci.
Velký díl k úspěchu filmu má rodinná filozofie Svěráků, pravdivý příběh s humornými i vážnými pasážemi a především režisérovo profesionální vedení. Jak se můžeme dočíst na webových stránkách filmu, sami filmaři (od osvětlovače, kamaramana, až po kostymérku), všichni hovoří a celkové profesionalitě na place, rodinné tvůrčí atmosféře, ve které vzniká i to, co ve scénáři původně ani nebylo. Jestliže výborné výkony odvedl filmový štáb, pak to samé platí o hercích. Duo Zdeněk Svěrák a Daniela Kolářová se po dvaceti devíti letech od společné práce na filmu Na samotě u lesa opět dostávají do vzájemného jiskření, které přesně naznačuje čtyřicetileté manželství jejich filmových postav. Výborní jsou opět i herci ve vedlejších rolích - od nepřekonatelného Jiřího Macháčka, který nasál výrazy od žáků, po Jana Budaře, Ondřeje Vetchého, ředitelky Aleny Vránové, ředitele samoobsluhy Miroslava Táborského až po důchodkyni v podání Věry Tichánkové. Prakticky ve filmu není malá role, neboť ji herci dostatečně vysoko vyzdvihují.
Je znát, že nezvykle velmi dlouhá příprava na scénáři se vyplatila. Přestože to bylo jistě pro Zdeňka Svěráka úmorné a podle dokumentárního filmu Tatínek do vypadalo na významnou rodinnou rozepři, musíme poděkovat panu Svěrákovi, jak se zachoval. Není snadné pro scénáristu spolknout, že si režisér, navíc vlastní syn, myslí, že už nepíše tak jako dřív. Myslím si ale, že právě v té opozici vůči synovi, že mladší generace nechápe příběh, který bývalý kantor z většiny prožil, vyústil v závěrečnou verzi scénáře. Škoda, že nevíme, jak vypadala první verze, možná bychom se docela divili.
Zdeněk Svěrák byl překvapen počátečním zájmem diváků, protože neočekával, že by na film o důchodcích přišli i mladší lidé. Naštěstí tomu není tak. Mladší lidé ve filmu mohou přemýšlet nad životem svých rodičů nebo známých a vím, že mladí lidé po shlédnutí tohoto filmu jej doporučují právě rodičům, kteří ani do kin nechodí. Navíc funguje, tak jako u jiných věcí tzv. šeptanda od lidí, kteří již film viděli. Já sám jsem film viděl až asi v desátém týdnu od premiéry. Byl jsem v jednom pražském multiplexu, v sobotu večer v 21:45, kdy Praha byla v parném dnu prázdná. I přes tuto dobu nás v kině bylo přes padesát! Již nyní překročil počet diváků jeden milion a stále diváci na film chodí. Abych pravdu řekl, půjdu na něj znovu, neboť se Svěrákovský humor nedá napoprvé zcela vstřebat, určitě napodruhé naleznu i další repliky a detaily, kterých jsem si napoprvé nevšiml.
Další výhodou filmu Vratné lahve je načasování, kdy jakékoliv televizní stanici ubývají diváci, kteří jsou již přesyceni krváky, telenovelami či bezduchými reprízami stále stejných estrád. I v kinech převažuje násilí a béčkové filmy většinou americké produkce. Když se pak vynoří lidský, český film, navíc od osvědčených autorů, je zřejmé, že diváky může tento film nejen oslovit k návštěvě kina, ale i po shlédnutí film donutí se zamyslet na svým životem. Jak je vidět, tak diváci to pochopili a když se podíváme na návštěvnost prvních týdnů: 7 tis., 169 tis., 155 tis., 147 tis., je jasné, jak se film dostal až k nynějšímu miliónu. Celkově byl film 6 týdnů podle týdenních tržeb na prvním místě a nyní již vydělal přes 110 milionů korun. Kdyby film vstoupil do kin v minulém roce, myslím si, že by měl výsledky ještě lepší, neboť letošní teplé počasí návštěvě kin moc nepřeje.
I když se úspěch filmu Vratné lahve dal očekávat, zmíněné faktory k tomu ještě napomohly. V sobotu získal film na Karlovaském festivalu cenu nejen za scénář, ale především cenu diváckou, a to je to nejdůležitější, proč se film natáčí, aby oslovil lidi a něco pozitivního jim přinesl. I když budou přicházet další diváci, film bude promítán v zahraničí a bude získávat další ceny, již nyní můžeme říci, že se řadí mezi významné filmy české kinematografie a nejen 21. století.
