Tančil jsem polku v Riu

Tentokrát bych vás rád pozval na cestu na jihoamerický kontinent do města slavného karnevalu, pro sporťáky známého stadionu Marakaná, pro milovníky odpočinku jistě známé pláže Copacabana a vy kteří máte rádi třeba film, jistě vzpomenete na jeden z akčních filmů Jeana Paula Belmonda - Muž z Ria. No a připomínat že v tomto městě je ona monumentální socha Ježíše, to by bylo myslím nošením dříví do lesa.

Na letišti Ruzyně nám úřednice na přepážce vyšla vstříc a vydala ním palubní lístek až do cílového místa, tedy do Ria včetně odbavení zavazadel. Pak už jsme jen čekali na odlet do cíle naší letošní dovolené. Sice jsme přeci jen byli trošku nervozní,  zvláště kvůli opětovnému přesedání na pařížském letišti CDG ale protože jsme toto letiště už trochu znali tak jsme věděli že by to neměl být větší problém a měli jsme přes dvě hodiny na přesun k terminálu ze kterého nás mělo ono jumbo přepravit do Rio de Janeira. Let do Paříže byl klidný a vlastně kraťoučký. Na letišti CDG jsme se rozhodli že se k dalšímu terminálu vydáme pěšky. Pro zajímavost jsem si zjistil, že nám cesta svižnou chůzí trvala téměř čtyřicet minut. Takže jsme se v pohodě občerstvili a kolem 23.00 hodin jsme začali nastupovat do letadla. Měl jsem radost že letíme v tomto obru, avšak moje domněnka, že tu bude více místa se ukázala jako velký omyl. V řadě deset sedadel vám nedávalo žádný mimořádný prostor, takže v průběhu letu a zejména při jídle, stejně musíte mít lokty pěkně přitisknuté u těla. Odlet měl být ve 23.20 hodin,ale ještě před půlnocí se lidi různě přestěhovávali mezi sedačkami. Po jedenácti hodinovém letu jsme přistáli v Riu a na letišti nás očekávala paní Henrieta, česky hovořící delegátka  spolupracující s cestovkou. Paní Henrieta byla ročník 1929, ale jak jsme měli možnost zjistit, svoji vitalitou by kdekterou daleko mladší dámu strčila do kapsy. Protože v době našeho příletu bylo zataženo, rozhodla pani Henrieta, že si jen necháme zavazadla v hotelu a projedeme si město, neboť na vyhlídky na Corcovadu s Ježíšem,ani na Cukrovou homoli nebylo příhodné počasí. Ještě jsem vám zapomněl říci, že jsme opět přiletěli sami dva, takže v Riu v tu dobu jsme byli z České republiky pouze dva páry a to každý v jiném hotelu.

Po odložení zavazadel na recepci hotelu jsme vyrazili na prohlídku města. Při jízdě nás upoutala hlavně zvláštní výstavba domků kerá byla vedena do kopců a vlastně sousedila s brazilskou džunglí. Babča, jak jsem si paní Henrietu s jejím dovolením přejmenoval, nám vyprávěla že jsou to chudinské čtvrti, zvané "favely" jen nahrubo postavene domky bez oken, které tady postavili ti, kteří vlastně stavěli postupně Rio. Majitelé pozemků je nechali na těch místech bez toho aby platili nějaké nájmy a navíc materiál ze kterých byly ony domy postavené byl vlastně materiálem určeným k výstavbě města samotného. V současnosti jsou právě v těchto místech problémy se sesuvy půdy po lijácích, neboť země je písčitá a navíc by jste museli vidět některé domky byly podepřené jen kůly, kameny nebo cihlami - což prostě nemohlo dlouho vydržet. Dál jsme projížděli městem a zastavili se třeba u katedrály sv. Sebastiana, která je postavena ve stylu majských pyramid, její stěny tvoří betnové desky sestavené do jakési žaluzie, takže uvnitř je příjemně vzdušno a přitom se sem déšť nedostane. Katedrála je vysoka asi 75 m a zajímavostí jsou čtyči vitrážová okna o výšce 65 metrů. Další zastávka byla na tzv. hypodromu, místě, kde se konají ony slavné karnevaly. Celkem jsem byl zklamaný, protože jsem se domníval že to místo bude veliké, ale asi opravdu v televizi se zdá být vše daleko větší nežli je potom skutečnost. Takže tady byly tribuny postavene z betonu a samotná promenáda měřila asi třista metrů. Pak jsme projeli čtvrtí Ipanema obydlenou spolu s okolím jezera, zdejší smetánkou. Co bylo pro nás docela překvapující bylo několik vojenských posádek i vojenská škola která v Riu je. Dokonce jsou při pobřeží vojenské pevnosti které jsou stále funkční a obsazené armádou. Dalším překvapením pro nás byla hlavní třída která je podél oné známe pláže Copacabana, na kterou jsme z našeho hotelu viděli.Čtyřproudá silnice Av. Atlantico se vždy v neděli proměňuje v pěší zónu. Tedy jen její dva jízdní pruhy a provoz je převeden do druhých dvou. Podél chodníků je cyklostezka, která je hojně využívána jak cylisty, tak i pro kondiční běhání nebo kolečkové brusle apod. Tato stezka sousedí s chodníkem který vede podél celé pláže což je asi sedm kilometrů. Zhruba po každých padesáti metrech tu je nějaký stánek s občerstvením, kde jsme si dávali jejich specialitu tzv. caipirinhu, což je pokrájená limetka do šejkru, posypaná jemným cukrem přidané kostky ledu a přilitý třtinový rum, vše protřepané. Chutnalo to báječně. Navíc je podél tohoto chodníku mnoho tělocvičných nářadí, hrazdy lavice, bradla atd. atd.   K tomu se tu můžete i osvěžit tryskající vodní mlhou která vychází, po stisknutí knoflíčku, z reklamní tabule. Na stravu jsme chodili v sousedství hotelu do jednoho grilu, kde byla vlastně samoobsluha. U dveří vám dali lístek a vy jste si nabrali jakékoli jídlo na zde přichystané veliké i menší talíře. Obložený talíř vám obsluha zvážila a napsala na lístek cenu. Cena byla za váhu nikoli za druh jídla. No Moc mi tam chutnaly bifteky, ale ochutnal jsem i uzená grilovaná žebra a přál bych to každému. Takovou dobrotu jsem snad ještě nejedl. Další den jsme navštívili i zdejší trh který zabíral celou jednu čtvť na chodnících vystavené zboží ... hned jsem si vzpomněl na upozorňující varování nic nekupovat venku a když tak omívat atd.  no přál bych vám to vidět, všechno co tam prodávali bylo naprosto čisté, vůbec bych neměl obavu rovnou z pultu si vzít ovoce či zeleninu a sníst. Nákup ve zdejším marketu byl také lahůdkou zejména pro milovníky masa,  zdejší hovězí maso je jak jsem zjistil naprosto tukuprosté. Nenašel jsem na něm ani kousek tuku. Bifteky jedna radost a v cenách o kterých se nám jen zdá. Zajímavá je tady doprava, všechny ulice jsou jednosměrné. Provoz je tady prakticky nepřetržitý jen v noci trochu poklesne. Pláž Copacabana kterou jsme navštěvovali je veliká s užasným jemným pískem, lehátko se slunečníkem vyjde na deset korun na den a dobroty které tady nosí oni známí plážoví prodejci jsou taky skvělé. Vlastně tu dostanete od nich vše, od plavek, přes brýle až po grilovaný steak a to vám jej ugrilují přímo na místě. Pivo mně tam jako plzeňáka pravda moc nenadchlo, ale pít se také dalo.Horší to bylo s koupáním, ale v tento měsíc, tedy v září tady byly takové vlny že jsem viděl snad jednoho odvážlivce který v nich plaval. Jinak tam bylo hodne surfařů. Zkusil jsem jen jednou popojít do vln, ale přišla jedna z těch větších kterou jsem nečekal a tak se mnou zametla, že jsem ještě dvacet minut poté vybíral písek ze všech záhybů plavek.

Následující den jsme navštívili sochu onoho monumentálního Ježíše který tu je postaven na vrchu s názvem Corcovado a je ve výšce sedm set metrů. Je odtud nádherný výhled na celé Rio. Cesta tam je zubačkou která vás veze vlastně džunglí až pod vrchol kopce, potom přesednete do výtahu který vás vyveze asi dalších patnáct metrů vysoko a odtud jsou dvě patra pojízdných schodů, které vás dovezou zezadu k oné soše. Rozepisovat se tady o jejích rozměrech je zbytečné protože si to můžete zjistit tady na netu ale pocit když stojíte pod ním je opravdu zvláštní! Zvláště vyhlídka z tohoto místa je nádherná máte tu celé město jak na dlani, ostrůvky kterými je obklopeno i jezero, které vlastně není jezerem neboť je prokopán kanál do Atlantiku kterým se sem vlévá voda. Ještě než jsme odtud odešli chvíli jsme poseděli na zdejší terase která je po podstavcem na kterém socha stojí, mimochodem v onom podstavci je malá kaple ve které mají Černou madonu. Na terase jsme si dali ve stánku ovocné džusy, vše z čerstvého ovoce a husté tak že to pomalu silným brčkem ani neprotékalo. Odtud jsme odjeli na stanici lanovky k návštěvě další zdejší zajímavosti hory, která připomíná cukrovou homoli a podle ní dostala i název - Cukrová homole. Dostanete se na její vrchol dvěma lanovkami, neboť je tu nižší plošina na kterou vás doveze první lanovka a druhá z plošiny vás odveze až na vrchol této homole. Nahoře zase krásná vyhlídka do všech stran,navíc i chlupatí obyvatelé opičky drápkaté - myslím že se jmenují kosmani, kteří tady loudí rohlíky a jiné dobroty které jim lidé hází. Pochopitelně opět nezbytná občerstvení a upomínkové předměty nesměly chybět. Telefonoval jsem odtud dceři, mám vodafon a mohu říci že signál zdejšího operátora byl skvělý minuta hovoru 66,- Kč.

Večer nás ještě čekala návštěva zdejšího divadla s karnevalovou show. O deváté večer už zase stepovala babča v recepci a po chvíli čekání pro nás přišel mladík který nás odvedl do přistaveného autobusu, který svážel všechny co si tuto večerní show zaplali, ze všech hotelů v Riu. Takže nás bylo v sále asi tak dvěstě padesát lidí. Show začínala tím, že před oponou asi patnáct minut jakási fešanda nadhazovala míč nohama ramenama i hlavou, oblečena v jejich národním dresu. Potom už střídala jedna taneční skupina druhou  a vlastně znázorňovali vývoj v Brazílii od počátečních obyvatel - indiánů přes přistěhovalce kteří tu začali stavět,  s ukázkou capuery až po finále, kdy přicházely krásné dívky v oněch úžasncýh pestrobarevných kostýmech samé flitry a peří. Závěr celého večera byl moc zajímavý. Na molo, které tady bylo řešeno jako promenádní část jeviště při přehlídkách, vystoupil moderátor a začal s tím, že hudba spojuje národy a že se tady v tom sále sešlo hodně národností a zeptal se zda je tam někdo z Japonska, hned se prihlásil japonec a on ho pozval na podium a při jeho příchodu začali hrát a zpívat nějakou známou jejich melodii, takhle pokračoval onen moderátor dál přes turkyni, rusa, itala, němce a vždy zazněla nějaká známá melodie pro onu zemi typická,... já jsem mezi tím manželce řekl že nejspíš stejně nebude vědět kde leží Česká republika,  no jen jsem to dopověděl už ten člověk hlaholí ... REPUBLIKA   ČÉÉKA ... tak jsme se nesměle přihlásili že jako tam taky jsme, a manželka honem povídá - hele ale nepůjdemě tam viď... já říkám, no to víš že néé,  a najednou vám slyším onu krásnou melodii skladatele Vejvody ... Škoda lásky ... no lidi já to prostě nevydržel a hned po prvních tónech jsem zavelel .. mamino a jdem!  Tak jsme vyběhli na jeviště a dali jsme si tam kousek skočné polky .. no byl aplaus jako u ostatních kteří zde reprezentovali svojí zem. Ještě ve výtahu nás poplácávali nějací britové a broukali onu melodii.

Následující den jsme neměli žádný program a tak nám jej zajistila opět babča Henrieta, vzala nás do zdejší botanické zahrady. Mohu také vřele doporučit, ale počítejte s tím že musíte jít hned ráno aby jste si to užili. Jen asi na pět set druhů palem, jen těžko bych vyjmenovával všechny druhy rostlin které jsem tam viděl, ale pro mně byl úchvatný pohled na orchideje v pavilonu orchidejí a nebo procházka pavilonem broméií či masožravých rostlin. Že nejsem nějak zatížen na zahradničení,ale tohle vás prostě musí uchvátit. Je tady strom který dosahuje výšky přes čtyřicet metrů a má tak vysoko kořeny, že když se k nim postavíte nebudete za nimi vidět. Další zajímavostí je strom s nejtvrdším dřevem na světě jehož tvrdost srovnávají se železem.  A jiné zvláštnosti a zajímavosti.

Den před odletem domů jsme ještě jeli na výlet lodí, asi tři hodiny cesty autobusem na jih od Ria. Cesta byla všelijaká chvílemi i pršelo,ale měli jsme štěstí a na lodi se nám potom ukázalo na celé odpoledne sluníčko. Objížděli jsme zdejší ostrovy a ostrůvky byla zastávka i na snorchlování a setkání tváří v tvář nádherným rybkám ale i se želvou a jinými tvory. Na jednom z ostrovů jsme pak v campu poobědvali a vrátili se zpět.  Tolik asi k mé cestě do Ria. Každému doporučuji je to krásné město i když se tu sekáte s chudobou která je ve favelách,ale nemohu říci že by nás kdokoli okradl, nebo snad obtěžoval. Na letšti se s námi Henrieta loučila se slzami v očích ... byla velice milá a pozorná a skutečně nám podala veliké množství vyčerpávajících informací a nenechala nás na této dovolené vlastně vydechnout. No neberte to doslova, jistě jsme dva dny užili i pláž Copacabanu.