Málo kdo ví, že součástí hradního komplexu je i hradní hospoda. S příchodem každého nového prezidenta, se její styl mění.
Husákův, pro běžnou veřejnost uzavřený, elitní prémiový bufet s mramorovými stolky, byl nástupem Havla na hrad přebudován od základů. Prostory byly rozšířeny, přibyla literární kavárna, rockový klub. Vše se hlavně otevřelo veřejnosti, interiéru se chopili výtvarnící a kolem podniku bylo nebývale živo.
V klubu odehrály svá nejlepší vystoupení Psí vojáci, PPU, Garáž i Půlnoc, v kavárně se střídali na autorských čteních Krchovský s Ginsbergem a spol. Hradní klubový komplex se tak stal logickým pokračováním Nerudovy ulice a symbolem propojení hradu s podhradím, nikdy před tím nebyl genius loci působivější, debaty o kultuře postupně vytlačili turisté od Dvou slunců právě sem. Občas se zastavil Magor nebo Bondy, klub získal mezinárodní věhlas, za barem na stěně se vyjímaly podpisy takových hvězd jako Mick Jagger, Lou Reed, Frank Zappa vedle podpisu amerického prezidenta. V létě se na zadním nádvoří občas pořádaly open air koncerty a Jelením příkopem se tak nesl zvuk kapel jako Manu Chao apod.
V celkovém vzhledu a hlavně atmosféře kulturního komplexu se odrážel duch devadesátych let, to bylo desetiletí, které Praze slušelo vůbec nejvíc. Praha byla otevřená světu a měla mu co nabídnout. Mi to tam tenkrát milovali.
Vše skončilo příchodem Klause, klub byl uzavřen, prostory přebudovány na lobi bar sta, honosný podnik pro zvané, vstup pouze v obleku, v létě se torelovalo bíle triko Lacoste s límečkem, stylovým doplňkem byla tenisová raketa či sada golfových holí. Široká veřejnost ztratila s podnikem kontakt, traduje se, že místo hudby se začaly přehrávat aktuální státnické projevy, občas prý přijeli zahrát bratři Nedvědi. Bylo to období jakési uzavřenosti a povýšenosti. Nastal ústup ze slávy charakteristický pro nultá léta. Padaly dokonce návrhy na privatizaci části tohoto historického veřejného prostoru, část hradního nádvoří měla sloužit jako parkoviště pro luxusní vozy návštěvníků lobi baru. K tomu naštěstí nedošlo a podobné projevy arogance se podařilo, až na občasné problesknutí do médií, udržet za zdmi hradu. Klientela tehdejšího baru byla velice selektivní, od majitelů různých holdingů, reklamních agentur, profesorů privatizace, sportovních mecenášů až po bývalé číšníky.
Duch devětaosmdesátého a náboj let devadesátých se postupně vytratil, společnost se začala uzavírat, kultura přesouvat zpět na chaty a letní sídla. V oblibě bylo retro, rytmus doby začalo udávat rádio Impuls.
K nejméně citlivému zásahu do hradní architektury došlo však za prezidenta současného. Honosný litinový štít vstupních dveří Lobi baru sta byl demontován a nahrazen nevkusným plastovým. Lokál byl sice částečně znovuzpřístupněn veřejnosti, celková úroveň interiéru však odráží pokles o několik cenových skupin. Drahé drinky singlemaltových variací nahradily nápoje místních likérek a nápojovému lístku vévodí široký výběr rozličných vodek, zejména ruských. Konzumace sice vzrostla oproti minulému volebnímu období několikanásobně, celkový charakter poskytovaných služeb je ale až příliš plebejský, dalo by se říci, že pro dané prostředí Pražského Hradu dehonestující. Složení hostů je velmi různorodé, od penzistů ve flanelových košilích a papučích, až po davy ruských turistů, oděných do drahých kožešin. Celková podbízivost ruské klientele je až příliš okázalá, matrjošky na stěnách hlavní nálevny narušují kolorit české státnosti. Traduje se, že putyka se občas veřejnosti uzavírá a v uzavřené společnosti probíhají celonoční neformální jednání, s pokročilou hodinou ranní pak roste žoviálnost a ke konzumaci bývají přizváni i členové ochranky a hradní stráže. Nezodpovědně pak vzniká prostor pro reliazaci takových klukovin a lumpáren, jako bylo před nedávnem zcizení prezidenstké zástavy a instalace zástavy rudé. Na veřejnost prosáklo (zlí jazykové tvrdí), že zástava byla později nalezena u pípy v zuboženém stavu. To však může být fáma, která se záhy určitě vysvětlí. V takových krizových chvílích bývá totiž z archivů povolán neuvěřitelně pružný tiskový mluvčí Ovčáček, znalec lékařských diagnóz a předprotektorátní historie. Jindy pohotový tiskový mluvčí si tentokrát s vysvětlením dává na čas. Patrně váží slova, ve snaze nedopustit se sebemenší chybičky, jelikož si velmi dobře uvědomuje, že za současného stavu a vývoje, by klidně mohl v některých z příštích období usednout na stolec nejvyšší i on sám.
Ná vývoji a vzhledu hradní hospody se překvapivě názorně zrcadlí vývoj celé země od světu otevřené naděje let devadesátých až po nástup izolované provinčnosti let současných.
Bůh nám žehnej.
