Bipolární porucha - Krůček do nebe i do pekla

Začínalo léto, v mých očích nenasvědčovalo nic tomu, že by za pár dní mohl můj život viset na vlásku.

Všechno je zdá se v pořádku, cítím se skvěle, hodně energie, minimum spánku. Zábavou mi začaly být herny. Jsou tam totiž krásné holky za barem, dostupný alkohol, chvilka vzrušení u forbesu a hlavně jedou jako jediný pořád. Což v době kdy nepotřebujete téměř vůbec spát berete za naprosto úžasnou věc. 

Jenže ke všemu jsou potřeba peníze a v té době už jako oficiálně uznaný důchodce na hlavu jsem jich moc neměl. Poprosil jsem tedy bratra o 500 Kč, jenže neměl hotovost a tak mi půjčil kartu ať si vyberu. Jenže pak mne nikdo další asi týden neviděl. Vyzvedl jsem pět stovek a potom rovnou zbytek asi 15000 Kč. Prohýřil jsem ještě několik nocí. Když v tom nastal zlom a svět se mi otočil naruby. Začal jsem se třást, uvědomil si kde všude jsem udělal ostudu a co všechno provedl. Nejen, že jsem spadl velmi rychle do deprese, ale ještě to svědomí, které mi nedalo spát. 

Jal jsem se plánu, rychle vymačkal asi dvě plata antidepresiv s tlumícím účinkem, jež jsem bral obvykle večer, abych usnul. Na jeden ráz jsem to do sebe hodil a zapil vodou. Rychle jsem lehnul a doufal, že už se nikdy neprobudím.  Jenže jak rychle jsem lehnul, tak rychle jsem vstal a šlo to ze mě zase všechno ven. Tudy ta cesta nevedla. Vytrhl jsem tedy hadici od vysavače, a odjel za město. Nasadil na výfuk a sednul do nastartovaného auta. Seděl jsem v tom horku, ve felicii přes půl hodiny a nic. Stále jsem žil. Jel jsem tedy domu a usnul jsem. 

Teď už nevím jestli to bylo ten den nebo den následující. Vzbudila mě máma. Už všechno věděla. Bratr jí volal, z toho co bylo okolo mě asi i dost pochopila. Rodiče vůbec nenadávali a zpětně to beru jako ten nejlepší přístup. Ono by to totiž nepomohlo vůbec ničemu. Odvezli mě k nim na chatu, aby na mě dohlédli. Vydržel jsem tam asi jeden den a poprosil tátu, aby mě odvezl do Bohnic k hospitalizaci. První tři týdny hospitalizace se stav jen zhoršoval až jsem dospěl do fáze, že jsem se v noci pomočoval a jakékoliv vstání z postele mi přišlo velmi náročné. Poté přišel zlom opět jak lusknutím prstu a od něj jsem byl za čtrnáct dní doma. Myšlenky na sebevraždu byly stále a ještě velmi dlouho, ale už ne tak intenzivní a s pomocí rodičů jsem začal napravovat i tu paseku, kterou jsem předtím po sobě zanechal. 

Tímto rodičům velmi děkuji.