Jak jsem oslovil svou první slečnu na ulici

V tomto článku Vás zavedu do nedaleké minulosti, psal se rok 2014, byl to čtvrtek 27. února.

S kamarády jsme se pustili do projektu, který mi změnil a stále mění život. Osobně nevěřím, že by Vám tento článek změnil život, i když spoustu podobných článku se tak může tvářit. Domnívám se, že tento článek se může po přečtení stát, jedním z “článků“ dlouhého řetězce inspirace a rozhodnutí.

Tolik na vysvětlenou úvodem.

Ten den jsme vzali kameru, mikrofon a měřič tepové frekvence. Poslední dvě věci jsme umístili na Honzu (kamarád) a vypustili jsme ho do volné přírody v Praze Dejvicích do místního parku, který spojoval fakultu ČVUT a stanici metra. Úkol zněl jasně: jdi a sbal nějakou studentku přímo na ulici (nutno dodat, že v té době nám bylo 23 let, takže oslovit studentku bylo přijatelné) Zbytek týmu zatím vše pozoroval z dostatečně vzdálenosti, skrz megaultra 58 x zoom kamery, schovaný za dvojím křovím, proti sluníčku, proti větru a s připravenou neprůstřelnou výmluvou na něčí případnou otázku: "co to tady natáčíte?"

Honza jde na věc, sebevědomě si to namíří k první slečně. Honza volí taktiku, kterou si přečet v jednom z mnoha článku, “jak sbalit…“ úryvek z článku mohl vypadat asi následovně: „prostě za ní jdi a řekni jí to první, co tě v tu chvíli napadne“ …

Honza jde! A povídá: „Ahoj, můžu Tě na chvilku zastavit?“

Slečna se zastaví a odpoví: „ano, co potřebuješ?“

A Honza na to: „aaaa.. ehmm (nervózní poškrábání na kulichu, co měl na hlavě) ehmm.. teď mě nic nenapadá… můžeš jít.“ …

Hurá, náš projekt měl zaznamenán první způsob, který nefunguje a Honza měl za sebou první oslovení, za bílého dne, na ulici. Naše bádání, co tedy na ty holky platí, mohlo pokračovat. Po několika dalších Honzových pokusech, které byly sice lepší, ale výsledek naprosto stejný jsem přišel na řadu já.

Nebudu Vám ani sobě lhát. Byl jsem nervózní až za ušima. (tep 130 za minutu) V rukou jsem žmoulal svůj mobil, protože jsem nevěděl co s rukama. Uklidňoval jsem se tím, že jsem si pro sebe říkal: „děláš to v zájmu vědy a pro dobro lidstva“ (v tu chvíli mi to znělo jako vtip, dneska už vím, že jsem nebyl daleko od pravdy) Tohle se snažila namluvit moje racionální část mozku té emocionální (mozek pravěkého může) A můj pravěký mozek mi říkal: "pojďme radši domu, mě se ten nápad nelíbí, jestli teď někoho oslovíš a on tě odmítne, všichni ostatní to uvidí a vyloučí tě z kmene a ty někde umřeš na placatým balvanu.“

Zvolil jsem taktiku: „ahoj, nevíš kde je tady …… (doplňte si sami)“ ….

Uff, ani nedokážu popsat, jak se mi nechtělo, ale naproti mně si to vykračovala jedna slečna, tak povídám: „Ahoj, nevíš kde jsou tady záchody?“

A slečna ochotně odpoví:“ tady v Ká eF Céčku, nebo v metru za 5 korun….“

 Na to se nedalo odpovědět nic jiného než: „Díky!...“ (A odešel jsem na úplně druhou stranu, než slečna ukazovala.)

Hurá, další způsob, který nikam nevede.

Za poslední dva roky se toho hodně změnilo, přišli jsme na způsob, který funguje. Smysl tohoto článku nebyl rozepisovat zaručený způsob jak někoho sbalit, spíš jsem se s Vámi chtěl podělit o začátek příběhu, který aktuálně žiji. Hlavní věc, kterou jsme objevili je ta, že žijeme v neustálém strachu, který nás brzdí k dosažení vlastních snů. Strach, který nám bere svobodu, který nám bere vlastní identitu. Neustále se snažíme všem zalíbit, máme plnou hlavu toho, co si o nás ostatní myslí, ať už cizí lidé, tak naši známí. A v kolotoči těchto iluzí, které si sami vytváříme, zapomínáme doopravdy žít. Doslova si upíráme naší přirozenost, a pokud nejsme přirození, jsme v neustále křeči a v honbě za dokonalostí a touze po pozornosti a uznání.

Náš největší nepřítel je naše ego, snaží se nás chránit, ale spíš dělá to, že za naše nedostatky (přirozenosti) obviňuje okolí, ale my nikdy za nic prý nemůžeme.

Pokud si uvědomím, že tato planeta je moje hřiště a já chci prožít svůj život naplno, tak pro mě nebude problém oslovit atraktivní slečnu kdekoliv. Pokud mě odmítne, spolknu egoisticky pichlavou poznámku a naopak s úsměvem řeknu: nic se neděje, tak jsem to aspoň zkusil, pěkný den.

A každým podobným oslovením zabíjím své ego a mizí tím i strach, stávám se víc a víc sám sebou, říkám narovinu, co chci a co cítím, a každým dnem jsem naplněnější, žiju lepší a pestřejší život.

Byl to nepopsatelný pocit, co to s námi udělalo po pár týdnech pravidelného oslovování. A za půl roku jsme toto “učení“ začali předávat dál. V současné době náš Projekt-y.cz jde nahoru a my děláme to, co nás baví.

Snažíme se lidi inspirovat, nemusíte zrovna běhat po ulici a oslovovat holky (i když je to nejrychlejší způsob, jak se zlepšit ve všech oblastech života) můžete třeba začít tím, že se postavíte svému strachu čelem a budete ho překonávat, protože strach je jen iluze v které svůj život jen přežíváme, ale nikdy ho nebudeme opravdově prožívat!!!

Peaceout!