Setkání s elitou

Tehdejší den byl stejný jako všechny pracovní dny. Ráno jsem v sedm vstal, nasnídal se, v klidu se oblékl a odešel do práce. Trochu stereotyp, ale i jistota a pohoda. V práci se však stalo něco, díky čemuž mi tento den utkví v paměti. Do našeho obchodu přišly dvě zákaznice z Japonska. Mladé, příjemné a usměvavé. Jejich smysluplnost a radost z života samotného z nich doslova vyzařovala.

Po výběru zboží, které si vybrali, došlo na placení. Nákup nebyl velký, proto ani placená částka nebyla nijak závratná. Neuměli však ani slovo anglicky, natož česky. Říkal jsem si, že to snad ani nebude potřeba. Jednoduché pokyny psané na terminálu pro placení kartou jsou vesměs srozumitelné a jasné snad pro všechny země světa. Nehledě na to, že postup je většinou stejný.

Mýlil jsem se. Slečny, zmatené zřejmě neznámými znaky nevěděli, co s tou malou krabičkou dělat a obě se mírně začervenaly. Když jsem jim anglicky, a následně i verbálně naznačil, že mají potvrdit částku stiskem tlačítka OK, a poté zadáním osobního kódu a opětovným stiskem tlačítka OK pokračovat, byly obě evidentně v rozpacích. Nakonec jsme se ale domluvily. Jak se říká rukama nohama. Pro obě strany byla situace určitě úsměvná a plná upřímné radosti a veselí.

Pro mě to však bylo i námětem k zamyšlení a ujasnění. Ujasnění nad tím, proč vlastně všude na světě vzniká nenávist a války. Proč někteří přes své vlastní ego nedokáží přenést to, že je někdo jiný. Že se něčím liší. Písmem, tradicemi, náboženstvím, způsobem života nebo čímkoliv jiným.

Celé je to o tom, že stejně jako arabské národy nechtěj pochopit, že u nás mají ženy stejná práva jako muži, ani mi se nesnažíme pochopit jejich kulturní a náboženské zvyklosti a většina z nás, Evropanů, v těchto lidech vidíme jen zakuklené atentátníky. Jde v podstatě o obrovská nedorozumění a nepochopení, které ale má nedozírné následky po mnoho generací. Je to skoro až nemoc, na kterou se však jen ztěžka hledá lék.

K projevům nenávisti však nemusím chodit daleko za hranice států a kontinentů. Stačí se podívat na nenávist mezi „Pražáky“ a „Moraváky“ nebo Romy a ostatními lidmi. Lišit se od davu totiž znamená jít proti proudu, a to se davu většinou nelíbí. Z principu nebo z xenofobních předsudků.

Když obě slečny odcházely, předával jsem jim platební kartu se stvrzenkami a držel je v obou rukou. Slečny, evidentně překvapené mým chováním, se mírně uklonily na náznak úcty, jak je v Japonsku zvykem. „Kéž bych uměl japonsky a dokázal Vám vysvětlit, jak Vaši zemi obdivuji“ pomyslel jsem si, když slečny odešly. Pro Vaše tradice, kulturu a obětavost pro druhé.

A proč o tom všem vlastně píšu, když by se někomu mohlo zdát, že v Praze, která je plná cizinců, se takovéto situace stávají každému? Je to proto, že si myslím, že kdyby si lidé ve svém okolí více uvědomovali, že na světě nejsou sami a aspoň trochu se snažily druhému projevit trochu respektu a úcty, byl by svět kolem nás daleko více snesitelný a příjemnější. A nepotřebujete k tomu ani znalost všech cizích jazyků nebo peníze. Postačí k tomu železná trpělivost, měkké srdce a otevřená mysl bez předsudků.