Zachrání schizofrenickou EU tandem „Merkozy“?

EU sice již od letošního léta předsedá Polsko, ale s řešením současné krize eurozóny přicházejí a přední stránky novin plní schůzky a jednání německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Sarkozyho, tedy „Merkozy“. Přesto role pro-evropsky orientovaného Polska není zanedbatelná. Nedávný projev polského ministra zahraničních věcí Sikorského v Berlíně jasně ukázal, že Polsko vidí svoji budoucnost v rámci evropských struktur. „Polsko se méně bojí německé moci, než německé nečinnosti“, konstatoval Sikorski v Berlíně. Čeho se bojíme a kde svoji budoucnost vidíme my?

EU, jejíž základy sahají až k Schumanově deklaraci z roku 1950, již překonala několik existenčních krizí. Krize, které přicházely se stále těsnější evropskou integrací (zejména v oblasti ekonomické), se však až doposud vždy podařilo úspěšně překonat. Je současná krize eurozóny jedna z takovýchto dalších krizí či se stane pro EU osudnou? Bude právě naše generace svědkem rozpadu projektu, který postupně vzniká již 60 let?

EU dohnala její schizofrenie v podobě jednotné měnové politiky, ale naprosto volné politiky hospodářské. Ekonomicka více než předběhla politickou integraci. A právě tento rozpor se teď snaží napravit tandem „Merkozy“.  Problémy eurozóny jsou tak dnes řešeny s pověstnou německou pravidelností a snad i pečlivostí, což dokazuje četnost schůzek tohoto tandemu. A ať již jsou vedlejší zájmy tohoto tandemu jakékoliv - v případě Sarkozyho snahou o záchranu francouzských bank a Merkelové v zachování podmínek pro proexportně orientované německé hospodářství, které profituje z rozšiřování EU, je třeba jejich plánu na záchranu eurozóny věnovat pozornost.

„Merkozy plán“ požaduje větší fiskální disciplínu, změny v existujících evropských smlouvách, které by umožňovaly dohled nad jednotlivými národními rozpočty a sankce proti nadměrnému utrácení a z toho vyplývajícímu dalšímu zadlužování. „Merkozy“ chce ukázat jednotu a odhodlání. Představa, že uspějí bez podpory a přičinění ostatních členských států EU je však nereálná. Paradoxně však právě Německo a Francie byly mezi prvními, kteří porušily dohodu z Lisabonské smlouvy o tom, že schodek veřejných financí nepřekročí 3%. Jelikož nenásledovaly sankce, tak si všichni ostatní řekli, když mohou oni, my také. Následky tohoto rozhodnutí nám jsou dobře známé. Ti, co byly jedním ze spouštěcích mechanismů, dnes moralizují a zachraňují Evropu. Lze očekávat, že tandem „Merkozy“ bude fungovat do voleb ve Franci respektive v Německu, pak se teprve v plné nahotě ukáže pevnost a trvalost dojednaných opatření.

V rámci udělení plné podpory morální, politické i finanční zatím váháme, neboť důvěryhodnost ve funkční eurozónu klesá a současné nástroje na řešení problémů jsou zdá se neúčinné. Zásadní rozhodnutí, zda přistoupíme k možnosti dohledu EU nad naším rozpočtem, nás však teprve čeká, s tím, jak změny evropských smluv nabudou konkrétních rozměrů. Rozhodnutí o poskytnutí finanční prostředků na záchranu eurozóny však musí přijít mnohem dříve.

Ať se rozhodneme tak či onak, důsledky tohoto rozhodnutí si poneseme pouze my sami. Nakonec se, navzdory, či díky snahám tandemu „Merkozy“ , stejně budeme muset zachránit sami.