Dluhová krize Evropy a její neschopnost splácet své dluhy neustále roste. Podíváme-li se na výši dluhu v přepočtu k HDP jednotlivých zemí EU, zůstaneme přinejmenším v šoku. Vysoká míra zadlužení Řecka v hodnotě 144,9% HDP, dluh Irska 94,9% HDP či dluh Itálie 118,4% HDP již dávno nejsou veřejným tajemstvím. Jistým překvapením je však zadlužení Německa ve výši 83,2% HDP, když ještě v roce 2000 bylo 60,2% HDP.
Dluhovou krizi tak už nelze vztahovat pouze na skupinu států známou pod zkratkou „PIGS“ (Portugal, Ireland/Italy, Greece, Spain). Dluhová krize zasáhla jako vlna tsunami celou Evropu. Zadlužení všech 27 států EU se z 61,9% HDP v roce 2000 dostalo až na 80,2% HDP v roce 2010.
Problémům zadlužených států napomáhají mimo jiné ratingové agentury. Moc ratingových agentur spočívá v udělení hodnocení dané zemi, od kterého se pak odvíjí výše úroků a možnosti financování dluhu. Je-li hodnocení negativní, stává se pro danou zemi obtížnější a dražší půjčit si na splácení svého dluhu. Paradoxně tak ratingové agentury uvalují danou zemi – namísto poskytnutí pomoci a zkoumání příčin její zadluženosti - do ještě větších problémů.
Dluhové problémy vycházejí i ze strukturálních rozdílů v eurozóně
Navenek jednotný měnový prostor vznikl spojením strukturálně odlišně vyvinutých zemí. V eurozóně se tak na jedné straně nachází Německo, jedna z průmyslově nejvyspělejších zemí světa, a na straně druhé Řecko, země průmyslově slabá. Současné dluhové problémy eurozóny jsou tak výsledkem nejen ekonomické krize, ale i značných strukturálních rozdílů mezi jejími členy. Vzniká tak nerovnováha například v oblasti obchodních či finančních toků.
Díky společné měně nemůže být rozdíl v růstu německé ekonomiky a zadlužené řecké ekonomiky kompenzován pomocí měnového kurzu. Monetární politika je tak ochromena. Nabízí se východisko v podobě fiskální politiky. Společná fiskální politika však neexistuje. Z důvodů chybějících mechanismů a nástrojů k řešení krize jsou navrhovaná východiska převážně krátkodobého a restriktivního charakteru.
Rozpad nebo jednotná fiskální unie?
Z dlouhodobého hlediska se nabízejí pouze dva možné scénáře. Tím prvním je rozpad eurozóny spolu se všemi ekonomickými a bezpečnostními riziky, které by s sebou nesl. Druhou možností by byl vznik skutečné hospodářské a měnové unie, včetně jednotné fiskální politiky. Ani jedno z výše uvedených řešení se neobejde bez vynaložení značných finančních prostředků a politické vůle. Krátkodobě je tedy možné hasit evropský dluhový požár restriktivními opatřeními. S ohledem na budoucnost však bude nutné učinit rozhodnutí a zvolit jednu z uvedených variant.
