Solární elektrárny: Zlatá slípka nebo past na investory?

Už krátce poté, co první člověk (nebo přesněji řečeno jeho přímý předchůdce) zjistil, že se může chránit před nepřízní počasí pobytem v jeskyni, se lidé snažili ovládnout tehdy nejjednodušší formu energie - oheň. Pravda, od té doby již nějaký pátek uběhl a lidská technologie se poněkud zdokonalila. Člověk, aby získal energii, začal spalovat nejprve dřevo a později uhlí. Spalováním uhlí získal sice vyšší teplotu, ale přechod na výhřevnější palivo znamenal i vyšší zátěž pro životní prostředí. To byl jeden z důvodů, proč se člověk nezastavil ani u spalování fosilních paliv jako zdroji energie, ale začal pátrat po "čistších" způsobech jejího získávání.

Jedním z téměř ideálních (protože člověkem téměř nevyčerpatelných) zdrojů se zdálo být sluneční záření. Pravda, i to skýtá určité nevýhody (energii jeho využitím není možné získávat v noci nebo za dnů s malým množstvím slunečního svitu), ale ty jsou více než vyváženy kladnými stránkami - především nízkou provozní cenou (sluneční paprsky k nám proudí úplně zdarma) a téměř žádnými škodlivými účinky na životní prostředí (když nebereme v úvahu ekologickou zátěž při výrobě slunečních kolektorů). Zdá se tedy, že člověk konečně začal vyhrávat svůj boj o energii naši vezdejší. Ale ouha! Jak se říká: "Dobrými úmysly jest dlážděna cesta do pekel." Pravdivost tohoto přísloví se naplnila i v tomto případě (a podle mého názoru měrou více než vrchovatou). Stát začal podporovat výstavbu slunečních elektráren, poskytoval dotace, zjednodušoval podnikatelům v tomto byznysu přístup k úvěrům, poskytoval daňová zvýhodnění na provoz elektráren. V současné době se však začíná ukazovat, že vlastníci a provozovatelé těchto "zelených elektráren" budou muset v budoucnu sáhnout poněkud (někteří poněkud velmi) do své kapsy. A budou tam muset sáhnout kvůli bankám, které začínají měnit podmínky úvěrových smluv. Ministerstvo průmyslu a obchodu se totiž snaží prosadit zákon o podporovaných zdrojích energie ustanovení, podle kterého bude moci přezkoumávat návratnost spolufinancovaných projektů. Představa ministerstva je taková, že vlastníci solárních elektráren by měli nárok na podporu prostřednictvím dotací na cenu vyrobené energie jaksi automaticky pouze po dobu prvních deseti let. V případě, že by chtěli čerpat výhody takového charakteru i nadále, museli by doložit, zda se jim už investice vrátila. Zdá se, že stát se zde snaží vystupovat tak, jak má, tedy v roli správného hospodáře, který se svědomitě stará o prostředky svých daňových poplatníků. Právníci však poukazují na to, že v případě, že se tento koncept podaří prosadit do zákona, existuje zde nikoliv nevýznamné riziko vzniku arbitráží právě ze strany majitelů solárních elektráren, kterým změna pravidel může přinést škodu. Podle mého názoru se v tomto případě může jednat o změnu pravidel v průběhu hry. Nestalo by se tak poprvé, v nedávné době jsme byli svědky podobného kroku třeba u státem podporovaného stavebního spoření, kde původním záměrem bylo uvalit na státní podporu daň, která by de facto znamenala snížení této podpory o celou polovinu. Nehledě na morální aspekt celé záležitosti. Není přeci možné, abych v okamžiku, kdy se mi hra přestane z jakéhokoliv důvodu dařit, řešil situaci tím, že si přizpůsobím pravidla tak, jak by mi vyhovovalo.
Z vyjádření některých právníků vyplývá, že by se tím mohla strhnout vlna procesů vůči českému státu. Její důsledky by v konečném zúčtování nemusely být moc rozdílné od těch, kterým musela Čeká republika čelit v případě vyrovnání se s majitelem TV Nova, americkou společností CME. Jeden rozdíl by tu však patrně přeci jen byl - zatímco prohraná arbitráž s TV Nova se "propírala" ještě dlouhou dobu, tento případ by patrně tak vysokou publicitu nezískal. O otázce případého sporu výrobců solární energie s českým státem si můžete přečíst na stránkách www.quote.cz. Diskutovat nejenom o problematice solárních elekáren můžete také na Facebooku.