Naši a cizí aneb: O xenofobii, rodině a poplatcích v bankomatech

Člověk často bývá označován jako tvor společenský. Je to stará pravda, dokazují to vědecké výzkumy i Bible svatá, když říká v knize Genesis, verši osmnáctém: "Není dobré člověku býti samotnému." A proto již od dávných dob se lidé seskupují do kmenů, rodů, rodin a dalších skupin. I když se to může zdát zvláštní, tento proces probíhá i v současnosti.

Pravda, dnes takto vznikají různá společenství především podle zájmů, na ochranu před nebezpečím a v neposlední řadě také za účelem vytvoření, udržení a rozdělení zisku. A tak se v tak zvaně moderní společnosti můžeme setkat s více či méně "tajnými" bratrstvy, která svým členům poskytují jisté výhody a benefity. Zní to možná zvláštně, ale princip je poměrně jednoduchý. "Dej se k nám a vyděláš na tom." Jistě, některé svazky, založené na tomto pricnipu jsou historicky velice staré (rodové společnosti, rodiny a přátelské klany, které svým členům poskytují pocit bezpečí, sounáležitosti a ochrany před nebezpečím. Jiné, jsou moderní, přinesla je až poslední doba. O jejich smysluplnosti, logice a právu na existenci můžeme diskutovat, můžeme s nimi více či méně hluboce nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s nimi uděláme. Vždycky, když beru do ruky telefonní sluchátko (tedy pardon, dnes spíše stále častěji už "jen" celý mobilní telefon), vkládám kartu do bankomatu nebo třeba využívám lékařské péče, napadá mě otázka: Proč se svět stále dělí na MY (držitele těch "správných" pojišťovacích kartiček, SIM karet nebo debetních či kreditních platebních karet) a ONI (rozumějte ti ostatní)? Na jedné straně se každý poskytovatel služby (telefonní operátor, banka, zdravotní pojišťovna) snaží získat ty "svoje" klienty, na druhé straně ty "cizí" trochu xenofobně trestá za využití vlastních služeb. Vždyť přeci spotřebitele jako toho, kdo platí konkrétní službu či zboží, ani dodavatele, který konkrétní službu či zboží poskytuje, by nemělo až tak zajímat, zda je poživatelem jakýchsi speciálních výhod nebo "pouhým smrtelníkem". Proč za stejnou službu klient banky, který má u ní vedený běžný účet a provádí přes ni styk (pozor, aby zde nedošlo k mýlce, mám na mysli jen a právě styk bankovní), platí jinou cenu než klient konkurenčního finančního ústavu, který svůj (bankovní) styk provádí jinde? Proč také například mezi klienty telefonních operátorů jsou ti, kteří jsou si rovni, a také ti, kteří jsou si ještě rovnější? Podle mého názoru tento přístup nejenom že postrádá logiku, ale navíc poskytovatele služeb a produktů v konečném důsledku připravuje o řadu klientů. Navíc zavání jistou xenofobií - tedy strachem z toho, že dané služby bude kromě klientů konkrétního poskytovatele využívat i (nedej Bože) klient od konkurence. A protože ten není "náš", tak mu to řádně spočítáme! Jak se říká v jedné dnes poměrně populární reklamě: "Tu máš, kliente, poplatek!" Nemám sice konkrétní zkušenosti ze zahraničí, ale domnívám se, že jinde tato podivná praxe není až tak obvyklá, protože tam si to kvůli konkurenci jednotliví poskytovatelé služeb a zboží raději několikrát rozmyslí. Co si o tom myslíte vy? Přijďte se podívat na stránky www.quote.cz a nebo si popovídat na Facebook.