Každej ví, časy se mění...

Svět se mění a mění se čím dál tím rychleji. Vím, touto větou jsem neobjevil Ameriku ani jiný kontinent, je to prostě tak. Ještě za mého dětství (i když to bylo v minulém tisíciletí, paradoxně to zase není zas až tak dávno) se ekonomická vyspělost států měřila množstvím vytěženého uhlí, vyrobené oceli, nákladních automobilů, přepravených ocelových ingotů nebo člověko-kilometrů, které vykázali autobusoví i vlakoví přepravci. Nechci tím samozřejmě říci, že by tyto ukazatele dnes pozbyly smyslu, ale statistici a ekonomové je berou jaksi "samozřejmě".

Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo (soudě podle komentářů v televizi a rozhlase) důležité vyrobit a dodat potřebné zboží a služby tak, aby je mohl konečný spotřebitel využít k obrazu svému. Dnes se svět spíše z prvotního cíle vyrobit přeorientoval na cíl, který se zdá být mnohem důležitější - totiž dodat - přesněji přesvědčit spotřebitele o tom, že právě bez onoho konkrétního výrobku nebo služby se ve svém životě neobejde (a když se objede, pak bude stát za .... tady si, laskavý čtenáři, doplň konkrétní údaj sám). Zkrátka, zatímco ve druhé polovině dvacátého století bylo hlavním úkolem nasytit poptávku, v současnosti je třeba různými metodami tuto poptávku v lepším případě ovlivnit, v horším dokonce vytvořit. Přešli jsme z "trhu" (je otázkou, zda i v našich zeměpisných šířkách se jednalo skutečně o trh) dodavatele k trhu (tentokrát již snad bez uvozovek, i když ani v tom si nejsem zcela jist) odběratele, spotřebitele nebo ještě lépe zákazníka. A podle toho, co jsem si odnesl z přednášek ekonomie, zákazník je rozmařilý král! Když budu (ale skutečně jen trochu) parafrázovat jedno úsloví: "Neví co chce, ale nedá pokoj, pokud to nedostane!" Patrně je to dobře, protože kdo jiný by měl určovat, zda to, co se vyrobí, je skutečně užitečné? Na tuto změnu, která sice prospěla většině, však doplácejí lidé v oblastech, v nichž je nedostatek poptávky po tom, co se právě tady vyrábí. Příklad máme tak říkajíc za humny - Ostravsko. V minulých dobách to byla oblast, kam proudily prostředky, které umožňovaly rozvoj a růst celého regionu. Dnes, kdy nejenom ve světě, ale i u nás poklesla poptávka po "černém zlatu" se celá oblast potýká s rozsáhlou nezaměstnaností a z ní pramenícími problémy, jako je vyšší kriminalita, sociální vyloučení a další komplikace. V podobné situaci se nachází většina nalezišť nerostných surovin. V minulosti docházelo k poměrně silné koncentraci na straně výroby, dnes vidíme podobný proces na straně poptávky. Dnešní trh má poměrně daleko od podmínek dokonalé konkurence, jak o ní hovořili ekonomové typu Davida Ricarda, Adama Smithe nebo Jeana Baptiste Saye. Stejně, jako můžeme vidět koncentraci na straně nabídky (vznikají stále větší a větší společnosti a skupiny, které produkují své výrobky a služby bez ohledu na státní hranice), probíhá obdobný proces na straně poptávky. Největšími spotřebiteli se tak postupně stávají státy s největším počtem obyvatel - tedy v dnešních podmínkách většinou USA, Japonsko a Čína. Tyto velmoci získávají takovou tržní sílu, že nejenom mohou působit na vývoj ceny, ale svou aktivitou (nebo i neaktivitou) mohou vyvolat poměrně výrazné výkyvy světové ekonomiky. Trochu to připomíná známé úsloví o tom, že když čínská nebo americká ekonomika dostanou rýmu, globální ekonomika má hned zápal plic. Ani tady, půjdeme- li pro příklad, nemusíme ujít dlouhou cestu. Máme vlastně typický příklad tak říkajíc přímo u nosu. Pokles výkonnosti čínské ekonomiky vedl k poměrně výraznému propadu poptávky po železné rudě z australských dolů. Čínská ekonomika coby druhý nejsilnější hráč na globálním hřišti prostě míchá karty výrazným způsobem. Co si o tom myslíte? Těším se na Vaše názory na Facebooku.