V první části Minislovníku jsme si vysvětlili, proč je dobré udělat si trochu pořádek v nadměrně užívaných a zneužívaných slovech a slovních spojeních, na něž dnes a denně narážíme v médiích. V tomto díle zcela nekoncepčně a náhodně sestavovaného přehledu si posvítíme na mnohoslibné výrazy „aktivista“, „nezisková organizace“, „sociální smír“, „boj proti korupci“ a „lidská práva“.
Aktivista: člověk, který se rozhodl, že nám za cizí peníze přinese spásu, i kdyby nás to mělo stát život. Není-li zrovna k dispozici žádné kloudné zlo, před kterým by nás aktivista mohl obětavě ochránit (většinou je to tím, že použitelná zla jsou již obsazena jinými aktivisty), je třeba jít štěstíčku trochu naproti a nějaké to zlo si vyrobit. Aktivisty lze zpravidla rozdělit na dvě základní skupiny: tvrdé jádro a užitečné idioty. Aktivisté tvrdého jádra nejsou žádná ořezávátka, nýbrž protřelí, profesionální a řadou bitev ošlehaní bojovníci za „dobro“. Vědí, že umělé vyvolávání bubáků je tím nejlepším nástrojem formování veřejného mínění. A správně z(de)formované veřejné mínění je spolehlivým výtahem ku slávě, moci a penězům. Zeptejte se Ala Gora. Pro dosažení svých cílů aktivisté neváhají použít jakékoliv prostředky. Nejúčinnější bývají zfalšované, neúplné nebo nesprávně interpretované statistiky (každý bohužel není Winston Churchill, aby věděl, že statistikám, které si nezfalšuje sám, by neměl věřit) a plamenné projevy. Veliký význam mají spřátelená média, která si na uměle vytvořeném problému ráda přihřejí polívčičku. Aktivisté se zpravidla obklopují živými lidskými štíty, pro něž se vžilo pojmenování „užiteční idioti“. Ti mají pocit, že vedou spravedlivý boj ve jménu dobra, aniž by se kdy zamysleli nad širšími souvislostmi (pro pořádek dodejme, že někteří z nich na to zkrátka nemají potřebně naondulovanou šedou kůru mozkovou). U nás si obzvláště obratně a mazaně počínají kupříkladu aktivisté proti individuální automobilové dopravě, vojenským základnám či jaderné energii.
Mezi nejoblíbenější úkryty aktivistů patří zejména neziskové organizace (viz dále), státem zřízené agentury a politické pidistrany. Pokud jste tedy nikdy žádného aktivistu neviděli na vlastní oči, nyní již víte, kde jej hledat.
Nezisková organizace: naivnější čtenáři by se mohli domnívat, že sdružují-li se mravenci v mraveništích, budou se aktivisté shromažďovat v aktivištích. Není tomu tak. Obvyklým úkrytem aktivistů jsou neziskové organizace. Neziskové většinou proto, že každý pravověrný aktivista považuje zisk za ošklivý kapitalistický vynález. A protože je zisk definován jako rozdíl mezi výnosy a náklady, bohatě postačí, když nezisková organizace zajistí, aby její náklady vždy převyšovaly výnosy. Hle, satana zisku jsme zažehnali a ještě jsme se dobře poměli. Aby nedošlo k omylu, výnosy neziskových organizací jsou téměř vždy realizovány podojením daňových ovcí či soukromých sponzorů, kteří si to prostřednictvím zvýšením cen jejich zboží či služeb ovšem nakonec stejně vykompenzují u daňových ovcí. Hřejivému pocitu z podpory dobra daňové ovce prostě neuniknou.
Sociální smír: aneb bohatým brát a chudým dávat. Alespoň tak tomu bylo za časů Juraje Jánošíka. Naštěstí jsme již mnohem dál než slovenský zbojník a víme, že takhle jednoduché to být nemůže. Pokud je někdo opravdu chudý, nemá moc co ztratit, a proto klidně hlasitě křičí, demonstruje a v případě potřeby staví barikády. Časem se ukázalo, že hlasité křičení, demonstrování a stavění barikád funguje i v případě, že chudí vůbec nejste (jak dobře vědí kupříkladu aktivisté). Původní způsob dosažení sociálního smíru prošel evolucí a my nyní víme, že brát je potřeba pokud možno všem, jimž se ještě dá něco vzít, abychom mohli dát těm, kdo umějí nejhlasitěji křičet, nejdisciplinovaněji demonstrovat a stavět nejhezčí barikády. A co by to bylo za sociální smír, kdyby nám při tom všem braní a dávání nezbylo něco za naši přerozdělovací námahu.
Boj proti korupci: patrně nejlepší aproximace perpetua mobile. Funguje to takhle: vybudujeme dostatečně velký státní aparát a do začátku jej vybavíme spoustou pravomocí (on si je časem stejně přivlastní sám, ale nám se nechce moc dlouho čekat). Pak už jen s údivem pozorujeme, jak nám ten kluk roste (není výjimkou, že pohltí i celou polovinu práceschopného obyvatelstva) a jako správný Otesánek požírá dejme tomu polovinu všech peněz, které lidé pracující mimo státní aparát vydělají. Nyní jsme v situaci, kdy o polovině všech výdajů v Otesánkově zemi rozhodují lidé, kteří na pokrytí těchto výdajů nevydělali ani korunu. A protože z cizího krev neteče, sem tam se něco „odkloní“. K bezpečnému a pohodlnému odklánění byl vymyšlen institut tzv. řízených výběrů (známější spíše pod názvem „výběrová řízení“). Časem začne být některým šťouralům divné, proč se peníze vhozené do státní kasičky tak nějak… ztrácejí. Šťouralové pak mají sklony pokládat nepříjemné otázky, na něž se pochopitelně nikomu nechce odpovídat. Nesrovnatelně mazanější a účinnější je začít hlásat permanentní a nesmiřitelný „boj proti korupci“. V tomto pojetí se však pochopitelně nejedná o boj s příčinami korupce, nýbrž pouze s některými jejími příznaky. Asi jako když bércový vřed „léčíte“ přelepováním náplastí. Správně vedený „boj proti korupci“ totiž vyžaduje a ospravedlňuje zřizování všelijakých úřadů, vyšetřovacích výborů, komisí, poradních orgánů a expertních skupin, které je samozřejmě třeba krmit penězi daňových ovcí. Hurá, státní Otesánek se nám zase o něco rozrostl a lidí, kteří rozhodují o cizích penězích, přibylo. Dokonalé perpetuum mobile to však přece jen není. Daňové ovce totiž jednoho dne buď hru na „boj proti korupci“ prokouknou, nebo je Otesánek sežere.
Lidská práva: dlouhodobě jedno z nejoblíbenějších rejdišť aktivistů. Bez jejich záslužné činnosti bychom dnes měli možná jen 3-4 základní lidská práva (řekněme na život, svobodu, majetek a osobní bezpečnost), což – jak jistě uznáte – by nestálo ani za zmínku. Pohodlná existence v závětří sociálního státu přímo vybízí ke kreativitě, a tak se aktivistům k dnešnímu dni podařilo rozhojnit počet článků Všeobecné deklarace lidských práv na nějakých 30. Spousta z deklarovaných práv je sice naprosto redundantní, ale kdo by troškařil, když jde o tak vážnou věc! S chutí se tedy pustíme do čtení, abychom se hned v 1. článku dozvěděli, že „…(lidé) jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Vida, kolik lidí se v četbě nedostalo ani sem… Ve čl. 18 se dočteme, že „každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru…“ a tak dále, a tak dále. Jak vidno, mezi významná specifika „lidských práv“ patří to, že je západní aktivisté prosazují prakticky výhradně tam, kde jim za to nehrozí uříznutí hlavy.
Ale pojďme dál. Článek 21: „Každý má právo, aby se účastnil vlády své země…“ Aha, konečně chápu, jak se Bohouš Sobotka mohl v naší pokrokové době stát premiérem, zatímco v pohnutých dobách předlidskoprávních by nastoupil úspěšnou celoživotní kariéru obecního šaška. Článek 23: „Každý má právo na práci…“ Tenhle článek si přečtěte celý, stojí za to. Jen na jednu drobnost lidsko-právní aktivisté zapomněli: jak práva daná článkem 23 vymoci? Tahle otázka vás ale napadne ještě mnohokrát.
Držme si klobouky, jedeme z kopce! Právo na odpočinek a na zotavení, právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit zdraví a blahobyt, právo, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, který… Pardon, dál jsem to nevydržel a usnul. Chybí už jen právo na pohodu, klídek, tabáček a pohlavní styk čtyřikrát do týdne. Zkrátka, slibem nezarmoutíš a deklarací „lidského práva“ už vůbec ne. OSN a lidsko-právní aktivisté si proto zaslouží potlesk. Organizovanými a spojenými silami se jim podařilo dosáhnout toho, že z konceptu lidských práv je dnes fraška a na světě je tak o hodně veseleji.
