Úvodem: v právě probíhajícím letním semestru v rámci navazujícího magisterského studia "Socioekonomický a environmentální rozvoj regionů" na Mendelově univerzitě patří mezi předměty, které studuji, i předmět "Udržitelný rozvoj regionu". Do tohoto předmětu je třeba zpracovat celkem sedm prací. Témata těchto prací jsou volitelná, nicméně vždy je potřeba námět schválit jedním ze cvičících, neboť se odvíjejí se tématu zmíněného na přednášce. Já jsem si vybral jako téma druhé úvahy polemiku o častých změnách strategií a rozhodl jsem se jej nazvat poměrně jednoduše "Ode zdi ke zdi".
Cílem této úvahy je zamyšlení se nad myšlenkami zmíněnými na přednášce Ing. Vladimíra Vlka. Ve srovnání s tezí vyslovenou na první přednášce Ing. Martinou Páskovou, PhD. o vegetariánství nepovažuji tezi o tom, že my Češi jsme národem, který jde ode zdi ke zdi, za příliš kontroverzní … Naopak, to je prostě fakt. Ovšem nabízí se otázka, jak tuto situaci změnit?
Jak se takové myšlení projevuje? Dle mého názoru takto: Velmi často se mění priority. To v kombinaci s tím, že navíc některé nutné změny přicházejí pozdě, respektive od samého začátku se zvolila špatná strategie, způsobuje, že jdeme skutečně ode zdi ke zdi…V rámci této úvahy představuji dva příklady, kdy mohla být zvolena jiná strategie.
První příklad toho, jak jdeme „ode ke zdi““, je podpora obnovitelných zdrojů, která byla zahájena v roce 2005. Tato podpora způsobila doslova boom solárních elektráren. Ne sice ihned, ale začátkem roku 2009 došlo díky technologickému pokroku k prudkému poklesu investičních nákladů, a to o 40 %. Na to však reagováno bylo až moc pozdě a výsledek je dobře známý. Protože je pochopitelně levnější v lepším případě zabrat kus nějaké nepotřebné louky, v horším případě vykácet i nějaké lesy a v nejhorším případě zabrat pole s kvalitní půdou, dopadlo to tak, že máme solárních elektráren až příliš mnoho postavených jednoduše na zemi. To má pochopitelně nezanedbatelný vliv na krajinný ráz.
Mohla být zvolena jiná řešení, respektive koncepce pro výstavbu solárních elektráren? Tedy taková, které by nezpůsobila zdaleka takový zábor kvalitních půd a narušení krajinného rázu? Určitě ano a následující příklady ze zahraničí jasně dokazují, že lze jít jinou cestou.
V rámci cest v létě roku 2013 po Rakousku jsem navštívil také město Linec. Kromě velmi pěkného hlavního náměstí (které mi, mimochodem, přišlo díky množství zeleně podstatně příjemnější než brněnské náměstí Svobody) mne v tomto městě zaujala městská část solarCity. Jak název napovídá, prakticky všechny domy mají solární panely (ty zajišťují z jedné třetiny ohřev teplé vody, zbytek je zajištěn dálkově). V současnosti zde bydlí přibližně 4000 lidí. Do budoucna se počítá s další bytovou výstavbou, protože na konečné jsou nachystané koleje směr pole. U dnes poslední zastávky tramvaje před konečnou je centrum této nové městské části - nachází se zde fontánka s pitnou vodou, supermarket, knihovna a také i o víkendu otevřená kavárna a bistro. Dále nechybí mateřská školka, základní škola a gymnázium. Nad samotným centrem s názvem „Lunaplatz“ (Měsíční náměstí) navíc architekti navrhli zajímavou barevnou skleněnou střechu, která vytváří barevný stín a náměstí tak pěkně oživuje. Osobně se mi na projektu tohoto sídliště líbí nejen dostupná občanská vybavenost, ale zejména kombinace výstavby na zelené louce spojená s umístěním solárních panelů. Ostatně, domy jsou koncipovány jako pasivní domy.
Projekt projekt „solarCity“ je názornou ukázkou toho, jak by měla být koncipována podpora solárních elektráren. Panely by měly být umisťovány především na již existující budovy, případně by se s nimi mělo počítat již při výstavbě velkých komplexů. Mimochodem, Dopravní podnik města Brna, a.s. má solární panely umístěné na střeše vozovny Husovice. Ačkoliv neznám přesné údaje o tom, jaké množství elektřiny tyto panely vyrobí, podle mého názoru by umístění solárních panelů na střechách vozoven bylo ideální cestou k tomu, jak získat alespoň částečně elektřinu potřebnou pro provoz tramvají a trolejbusů, respektive v Praze metra.
Ovšem vraťme se ještě k jednomu příkladu z Rakouska. Jako milovníka lyžování mne zaujalo to, že v lyžařském středisku Golm im Montafon byla v roce 2012 dokončena výstavba šestisedačkové lanovky „Hüttenkopfbahn“. Na tom by nebylo ještě nic zvláštního, ovšem tato lanovka je poháněna z jedné třetiny elektřinou získanou ze solárních panelů, které jsou umístěny na střeše spodní i horní stanice. Není divu, že tento nápad zaujal mnoho odborníků a zkoušejí se i jiná řešení, například v malé švýcarské vesnici Tenna jsou solární panely zavěšeny na nosných lanech nad jedním vlekem. Toto řešení má navíc výhodu v tom, že zatímco vlek samotný je používán v zimě, solární panely nad vlekem se v létě dají využít pro zásobování elektřinou okolních domů. V případě lanovky využívané i v létě pro přepravu turistů by tímto byla zajištěna část elektřiny pro pohon. Osobně se domnívám, že obě řešení by mohla být aplikována i v českých podmínkách.
Jiným příkladem toho, kde by mohly být umístěny solární panely, jsou železniční tratě. V Belgii je od roku 2011 v provozu solární tunel o délce 3,6 kilometru na hlavní trati z Amsterdamu do Paříže. Celková plocha 16 tisíc panelů je 50 tisíc metrů čtverečních. Může být tento projekt pro Českou republiku inspirací?
Podle mne jednoznačně. V České republice je intenzita slunečního záření vyšší než v Belgii, zejména zde na jižní Moravě. Navíc jak železniční trať z Břeclavi do Brna, tak i trať z Břeclavi do Přerova, jsou tratěmi, po kterých jezdí mezistátní vlaky, takže by se elektřina získaná ze solárního tunelu dala efektivně využít na napájení traťové infrastruktury. Uplatnění by tento tunel mohl mít i v případě výstavby plánovaných vysokorychlostních tratí, například z Prahy do Brna. Solární tunel by navíc mohl přispět k nižšímu hluku v okolí tratě a získaná elektřina by se mohla použít i pro napájení domácností ve vesnicích nedaleko tratě. Součástí tunelu by mohl být i ekodukt pro zvířata. Jednu nevýhodu by ovšem takový solární vlakový tunel přeci jen měl: milovníci vlaků by rázem měli omezené možnosti pro jejich focení v krajině…
O tom, že železniční tratě a stanice mohou být využity jako ideální místo pro solární panely, svědčí také příklad z Londýna, kde byla v lednu roku 2014 dokončena kompletní rekonstrukce železnici sloužícímu Blackfriarského mostu. Vznikla zde nová stanice, ovšem především byly na budovu této stanice umístěny solární panely. I tento projekt by mohl být pro Českou republiku inspirací.
Druhým příkladem toho, jak jdeme ode zdi ke zdi, je neschopnost postupovat koordinovaně z hlediska dopravních priorit. Má-li dle mého názoru být rozvoj regionů udržitelný, musí se podporovat i udržitelná doprava, nejlépe ta integrovaná, kdy cestující může na jednu jízdenku cestovat autobusem i vlakem. Nikoliv aby docházelo k omezování spojů, neboť platí, že co se jednou zruší, to už se hůře obnovuje…Ale tohle pravidlo neplatí jen v dopravě, ale samozřejmě i obecně v přírodě.
Realita je však taková, že zatímco například v Jihomoravském kraji funguje integrovaný dopravní systém výborně, v sousedním kraji Vysočina si o výhodách integrovaného dopravního systému mohou obyvatelé nechat jen zdát. Jaké výhody by z toho mohly být? Ačkoliv platí, že dálkové rychlíky objednává ministerstvo dopravy, vedení kraje Vysočina mohlo, respektive mělo systém již dávno vybudovat, čímž by mohla vzrůst popularita vlaků a nemuselo by docházet k omezování některých spojů.
Pravda, lidé z některých obcí, respektive měst v kraji Vysočina (například Velká Bíteš) využívají výhod IDS JMK, neboť z určitých míst je zkrátka větší přirozená spádovost do Brna než do Jihlavy. Což je názorným příkladem toho, že hranice krajů se určily poněkud neodborně. Lepším řešením by bylo mít kraje od začátku na úrovni regionů NUTS 2. Ovšem, to by asi neprošlo u některých politiků…Pokud by ale kraje byly od začátku na úrovni regionů NUTS 2, odpadl by navíc problém s tím, že nové vlaky koupené s dotací z EU nemohou jezdit téměř vůbec za hranice krajů.
Závěr: čeká nás zřejmě ještě mnoho let, než se upustí od nekoncepční strategie „ode zdi ke zdi“, zejména v případě podpory solárních elektráren. Snad tato moje úvaha přispěje k tomu, že k této změně dojde dříve, než budeme mít solární panely takřka na každém poli s úrodnou půdou. Jak řekl Václav Havel, jednou budem dál…-mir-
