Dojmy z výstavy Naše cesta v Brně

Už ani nevím, jak jsem se dozvěděl o této neobvyklé výstavě, snad to bylo při procházení informací, jaké výstavy v Brně probíhají. Anebo také jednoduše z billboardů. V každém případě jsem se rozhodl v neděli 1. 6. 2014 na tuto výstavu představující mnoho situací ze života člověka se zdravotním postižením zajít podívat.

Na výstavu jsem vyrazil se svým kamarádem Jardou. Ačkoliv jsme věděli, že pavilon H je blíž zastávce tramvají při vstupu G2, nakonec jsme se rozhodli přijít k hlavnímu vchodu a projít přes vstup při kongresovém centru. Recepce samozřejmě o výstavě ví. Zbytek cesty areálem je také bez problémů.

A tak brzy vstupujeme dovnitř, kde se dozvídáme několik užitečných informací. Zaprvé se můžeme při prohlídce napít na několika místech vody, takže si nemusíme s sebou na prohlídku brát láhev s pitím. A pokud budeme potřebovat na záchod, můžeme využít záchodu při vstupu nebo v zadní části výstavy. Dále jsme obdrželi plánek výstavy a také jsme si odložili batohy. A to už se nás ujímá milá průvodkyně, která nám hned na začátek nasadí černé klapky přes oči a odvede nás na první stanoviště - kuchyně, kde si zkoušíme najít různé předměty a identifikovat je.

Naštěstí nemusíme tohle dělat dlouho a brzy dostáváme od jiné průvodkyně pokyn, že už si můžeme klapky sundat. Chvilku se porozhlédneme a potom nás průvodkyně vyzve, ať zkusíme poslepu nalít vodu do skleničky. Kamarád to zkouší tak, že do skleničky ponoří prst, já mohu využít indikátor hladiny, který začne pípat a vibrovat, jakmile dojde ke kontaktu s vodou.

Dále jsme si vyzkoušeli společně s jednou rodinkou, která přišla chvíli po nás, i přístroj Colorino na rozpoznání barev a k tomu ještě párovač ponožek. A to už je z prvního stanoviště vše a my jdeme společně do studentského pokoje.

Na tomto stanovišti nás především zaujal přístroj Go Talk 20, který slouží k tomu, aby v případě potřeby mohl člověk se zdravotním postižením snáze komunikovat a dále vybavení koupelny, včetně speciální podložky pro umytí nohou.

Potom jsme se společně přesunuli do interaktivní třídy, kde jsme zkusili odezírat řeč z videa, ale na rovinu se přiznám, tohle mi nejde. Také jsme se naučili čtyři fráze z české znakové řeči a to "Ahoj", "Děkuji", "Miluji Tě" a "Otevřete, prosím, dveře". Seznámili jsme se také s prstovou abecedou.

Ze třídy jsme šli rovnou na nádraží, kde jsem si vyzkoušel, jaké to je používat invalidní vozík. Na začátku to vypadalo snadno, ale sotva jsem si řekl, že vyjedu nahoru do kopce, tak najednou se se mnou vozík málem chce převrátit. Ou, trochu paniky. Aha, budu se muset při cestě do kopce předklonit. Hernajs, to je ale fuška. A to ještě budu muset nastoupit do vlaku. V tomto případě jde o maketu "žabotlamu", která má nízkopodlažní vstup, ale i tak. Jo ahá, takže teď se musím naklonit, přední kolečka zvednout a pak už to přejedu. Tutéž proceduru musím zvládnout ještě při výstupu a pak následuje menší sjezd, ovšem nějak to neubrdzím a málem se z následující překážky (písku) nevyhrabu. Ale nakonec se mi to podařilo a tak jsem mohl vozík předat Jardovi, který si vyzkoušel "přejít" přes přechod a potom vyjet do schodů po plošině. Je to prudší než v případě mého nájezdu na perón, takže s tímto výjezdem Jardovi pomůžu. Pak si i Jarda vyzkouší sjezd a vrátí vozíček na své místo.

Náročný terén pro invalidní vozík

Hu a to jsme si ještě nevyzkoušeli místní náměstí. Ale na druhou stranu, na rozdíl od prohlídky Neviditelné výstavy máme v tomto případě k dispozici i slepecké hole na průzkum terénu. Po absolvování procházky po "náměstí" jsme se dále dozvěděli, že nevidomí lidé by v případě zcela volného prostoru (velká louka) brzy začali chodit v kruhu a právě proto potřebují sledovat si různé vodící hrany, výstupky, linky a tak, což platí zejména pro přechody. Aha, tak proto jsou na chodnících ty výstupky. Nejsou tedy proto, abych v zimě neuklouznul tak snadno, ale jsou pro nevidomé.

Se slepeckou holí jsem si ještě vyzkoušel nastoupit do autobusu. Jak jsem nastupoval, to už se podívejte na následující video.

Je tedy patrné, že sranda to rozhodně není...

Jarda se zkouší v autobuse posadit

Vedle autobusu je hotel, ale protože je zavřeno, jdeme si vyzkoušet hmatovou dráhu, což je jen slabě osvětlený tunel, v rámci kterého se dozvídáme od průvodce o různých poruchách zraku a dále si ohmátáme různé předměty na zdi.

Po hmatové dráze jsme zašli s Jardou do Brailleova koutku, kde jsme si vyzkoušli Pichtův psací stroj. Dále jsme si prohlédli, jak vypadá hmatová kniha s pohádkou o perníkové chaloupce. A ještě jsme si nasadili speciální brýle, které simulují některé poruchy zraku.

Že jsme na výstavě ještě nesportovali? Nevadí, teď to musíme napravit a vyzkoušet si lezeckou zeď. Hu, normálně by to pro mne vůbec nebyl problém, ale najednou takto je to horší. Párkrát prostě spadnu.

Hotel je konečně otevřen. Nebo ne? Dveře ne a ne otevřít! A slečna za dveřmi se tváří, že neví, co chceme. Jo ahá, proto jsme se naučili vyjádřit prosbu, že bychom chtěli otevřít dveře. Pak už slečna dveře konečně otevírá a zve nás do hotelového pokoje, ve kterém nám ukazuje vibrační budík, který se dává pod polštář, dále osobní zesilovač CLA9. Zajímavé také bylo si vzít do rukou nafukovací balónek a cítit vibrace hlasitého zvuku - v našem případě blesku.

Ve vedlejší místnosti jsme si pak prohlédli několik zařízení, která používají lidé s různými vady sluchu na to, aby lépe slyšeli.

Dále jsme prošli podél hřiště na basketball, florball a také jsme si prohlédli speciální verzi stolního tenisu pro nevidomé, která se nazývá showdown. My jsme si ale nakonec nezahráli, místo toho jsme si prohlédli, jak se pracuje s počítačem v případě, že nevidíme a v případě, že máme problém s motorikou a tedy ovládáním běžné klávesnice, respektive myši. Zajímavé bylo zjištění, že si na internetu lze naladit jako "rádio" hlášení dispečerů na letišti, ovšem hlášení dispečerů dopravních podniků bohužel nejsou zatím k dispozici. To pro nás bylo zajímavé zjištění, že si můžeme poslouchat přes internet, co si povídají dispečeři na letištích.

Po ukázkách práce s počítačem jsme si ještě vyzkoušeli hernu s několika hrami pro nevidomé.

A tím naše prohlídka této výstavy končí. Z výstavy odcházíme spokojení, plní dojmů a také i poučení. Jen časově se to protáhlo trochu více, než jsme si mysleli. Ale nevadí, stálo to za to.

Pokud vás článek zaujal a chtěli byste si na výstavu zajít, pak vězte, že máte čas do 30. června a výstava je otevřená pro veřejnost v pracovní dny vždy od 15:00 do 17:00 a o víkendech pak od 9:00 do 17:00. Jak dlouho na výstavě budete, záleží na vás (nám to nakonec trvalo více než 2 hodiny, ale záleží to také na vaší šikovnosti, tj. jak budete zvládat jednotlivé úkoly), koneckonců výstava je zdarma (takže můžete přijít klidně vícekrát), můžete však organizátory podpořit zakoupením například trička či návštěvou malé kavárny při vstupu. -mir-