Cestopis z Ukrajiny, z roku 2007, 4. díl

V tuto chvíl už jsou to tři roky od mé cesty s kamarády na Ukrajinu. Po delší odmlce se opět k cestopisu vracím. V tomto díle se dočtete, jaké byly naše dojmy z exkurze do Černobylu a jak probíhala zpáteční cesta na Slovensko.

Následovat pak bude kratší, již poslední díl, o cestě domů, obsahující i informace o praktické informace o cestu na Ukrajinu a po Ukrajině.

Těm, co nečetli předchozí díly, doporučuji si je přečíst pro objasnění situace.

Předchozí díly:

http://miroslavhruska.blog.idnes.cz/c/100808/Cestopis-z-Ukrajiny-z-roku-2007-1-dil.html

http://miroslavhruska.blog.idnes.cz/c/113425/Cestopis-z-Ukrajiny-z-roku-2007-2-dil.html

http://miroslavhruska.blog.idnes.cz/c/127393/Cestopis-z-Ukrajiny-z-roku-2007-3-dil.html

5. července - čtvrtek

Jak už jsem naznačil na úvod, na tento den byla v plánu exkurze do Černobylu. A skutečně tomu tak bylo.

Ráno jsme opět v osm odjeli, tentokrát současně s rodiči Oksany (předtím s námi nejeli) do Kyjeva na náměstí Hrdinů Dněpru. Ale pak už jsme se rozloučili. O exkurzi nejevil zájem Tomáš, Andrej a Juraj, ti toho dne dále zkoumali krásy Kyjeva. Pak už jsem s Markem a Jirkou čekal na Sašu, Magnuse a Karola, až je přivezou maršrutkou nás vyzvednout spolu s řidičem a průvodcem z kanceláře New Logic. Jen co
přijeli, nastoupili jsme, průvodce se představil a naše expedice mohla vyrazit do Černobylu!!
Dostali jsme anglicky psaný plán cesty. Aniž jsme to zjišťovali dopředu, dočetli jsme se, že tyto exkurze jsou do 18 let nepřístupné! Průvodce mluvil anglicky, ruštinu jsme tolik neovládali. Na vstupu do 30-kilometrové zóny kontrola pasů a povolení ke vstupu do zóny (Dityatki). Obojí bez problémů. Pak už pokračujeme do desetikilometrové zóny. Opět menší kontrola při vstupu.

A už se blížíme. Vjíždíme do města Černobyl. V jedné z administrativních budov nám náš průvodce ukazuje mapu zamoření a nějaké fotografie ze záchraných prací. Jelikož je zakázáno tahat hlouběji do zóny jídlo, necháváme ho zde. Zjišťujeme, že jsme udělali vlastně celkem dobře, že jsme si vzali s sebou dlouhé gatě a bundy. Nějaké protiradiační obleky nebudou. Těžko říci proč, ale když se budeme pohybovat, tam kde nám řekne průvodce a nebudeme chodit po lese nebo po mechu, který prorůstá betonem, nehrozí nám nebezpečí.  Ještě foto-pauza u pomníku hasičům, pak u řeky a vjíždíme k elektrárně. Vstupujeme do press centra, kde absolvujeme výklad paní, která zde pracuje a svému oboru rozumí. Dozvídáme se také o plánované výstavbě nového krytu. Také je zde model elektrárny, na kterém se dozvídáme více o havárii. Vidíme sarkofág! Venku si ho pak smíme vyfotit, kvůli „ochraně“ vždy spíš na fotce ještě s někým a vedle oficiálního památníku. Důvodem je to, že z elektrárny je nyní vojenský objekt a ty lépe na Ukrajině nefotit. Z press centra se sarkofág fotit nesmí.

Na hlavách máme čepice, šátky, dále dlouhé kalhoty, bundy. Průvodce se spokojí s riflemi a
tričkem s krátkým rukávem. Zřejmě už je navyklý.

Odjíždíme do města duchů, Pripjatě. Na betonu je radiace nižší než na mechu. Místy je
opravdu velká (například na místě, kde přistávaly helikoptéry). Navštívíme park zábavy. Vidíme i jeden z nejznámější objektů v Pripjati, ruské kolo. Pak nás ještě čeká projížďka a pak už odjezd do
Černobylu (tam jsme si nechali jídlo), vidíme přístav, kostel (do kostela pravidelně sváží místní obyvatele na mši) a místo, kde jsou vystaveny 2 tanky.

Ač jsme to oficiálně neměli zaplaceno, dali jsme si spolu s průvodcem ekologický oběd (včetně předkrmu, salátu a pudingu a čaje). Div že jsem neprasknul.

Při cestě zpět nás čekají dvě radiační kontroly. Při odjezdu z 10 kilometrové zóny kontrola auta, na 30 kilometrech opět i nás. Nikdo z nás není radioaktivní, takže můžeme pokračovat. Za deště jedeme do Kyjeva. Kousek před Hrdiny Dněpru nás vysadí (Karol, Saša a Magnus pokračují dál). Couráme se, do odjezdu autobusu zbývá dost času, a objevíme supermarket. Koupím 10 Artěků (typické ukrajinské sušenky, něco jak u nás Tatranky) a 2 balíky svých oblíbených sladkostí (dokonce v akci!). Pak se vydáme čekat na autobus. Jel zase opravdu o chvilku dřív.
Večeře v Lebedivce – opět jako první den. Jen si dáváme místo vína slivovici. Po ní jsme ještě předali dary. Řešíme si pak mezi sebou finance, tatínek Oksany se přijde s námi rozloučit, zítra ráno se s ním už neuvidíme. Balíme.

A kolik že nás stál výlet do Černobylu s cestovní kanceláří New Logic (webové stránky této kanceláře jsou www.newlogic.ua)? Dnes už jsou ceny vyšší, nicméně v té době byla cena pro skupinu tří až sedmi lidí 516 dolarů, tedy na osobu 86 dolarů (bylo nás šest).

6. července - pátek

Opět jsme vstali před sedmou. Dobalili jsme, co jsme ještě nesbalili, nasnídali se a rozloučili se s paní Palivodovou. Autobus přijel dřív než kdy předtím, možná proto, že přijel jiný a taky řízený jiným řidičem. Metrem jsme jeli až na nádraží (krom Jirky, Andreje a Juraje), kde jsme uložili za 8 hřiven své těžké batohy. Tehdy jsem se přesvědčil, že se nemám hnát dopředu, pokud neumím konverzační obraty v daném jazyce. Když se mě totiž pán na pokladně úschovy zavazadel zeptal "Sigódňa?", netušil jsem, co má na mysli. Naštěstí mi rychle pomohl Marek a odpověděl, že ano. Pak jsme se vydali po obchodech, objevili jsme knihkupectví, koupili pohledy, já mapu Krymu, na náměstí Nezávislosti jsme se sešli s Julijí a jejím přítelem, navštívili jsme obchodní centrum Globus a vůbec obrovskou nákupní galerii pod Mejdanem. Všimli jsme si i globusu, kde byly uvedeny vzdálenosti do různých měst (vč. Prahy). Nákupní galerie to sice hezká je, ale dost spletitá. Dorazila Saša, Magnus a Karol, poobědvali jsme (já a Tomáš) (do Celentana, jak bylo původně v plánu, jsme již nešli) a pak vyrazili metrem na nádraží. Na nádraží jsme se sešli na chvilku i s Natašou, o které nám Karol už předtím básnil :-). Ve 14:20 jsme odjeli vlakem do Užhorodu. Loučení to bylo teskné.

Marek, Karol, Andrej a Tomáš získali díky Markově a Sašině společné koupi lístků celé kupé  pro sebe, Jirka je sám s třemi dalšími Ukrajinci, já jsem s Jurajem v kupé s nějakou maminkou, babičkou a malým čtyřletým Valerčikem (malý klučina). I když Marek povídal něco o tom, že asi nebudeme mít povlečení, mladý konduktor nám opět povlečení přinesl. Se spolucestujícími jsme se rychle dali do řeči, na večeři (bohužel ve vlaku byl pouze bistrovůz, nikoliv jídelní vůz) jsme dostali pár koleček salámu (něco jak salám Vysočina), zajídali jsme to chlebem z Ukrajiny. Během části cesty nás otravoval jeden napitý Ukrajinec, naštěstí pak odešel, dal jsem se rovněž do řeči s jedním Ukrajincem z Kyjeva, který si mě všiml v metru s batohy.

7. července - sobota

Příliš dobře se mi nespalo, ale v 7:30 jsme přijeli do Užhorodu (dvacet minut zpoždění). Na prohlídku města nebyl ani tentokrát čas, neboť jsme rychle zjistili, že za chvíli pojede ukrajinský autobus do Košic. A v Košicích jsme chtěli být pokud možno co nejdřív.

Dali jsme tedy na pokladně dohromady peníze (možná jsme dokonce dostali nějakou skupinovou slevu, každopádně příliš hřiven už jsme neměli a tak jsem největší část zaplatil hřivnami, které mi zbývaly a zbytek jsme doplatili dolary) a vyrazili k hranici. Ta byla „za kopcem“. Po nutném čekání (do pasu jsme dostali opět razítko a odevzdali jsme imigrační karty), výstupu na slovenské části (ovšem my, Češi a občané EU, jsme dlouho odbavováni nebyli) jsme dojeli do Košic. Při výstupu v Košicích nám Marek
rozdal 7 lístků, ale řidič od nás dostal jen šest a tak jsme se s ním začali hádat, vyhrožoval, že
nám nedá batohy, ale nakonec jsme lístek nějak našli. Spadnul totiž při předávání na zem a řidič si toho nevšiml. A tak jsme úspěšně dorazili do Košic a zbývalo už jen se dopravit do ČR přes celé Slovensko. O tom si však povíme v posledním díle této reportáže. -mir-