Dva nebo tři roky před rozpadem federace bych si ten rozpad také nepřál. Ale když v letech 1990 až 1992 jsem četl ty nesmysly, jak Slováci hodnotili historii společného státu, když jsem viděl, jak schválili tu deklaraci svrchovanosti a tu ústavu, tak co jiného česká strana měla dělat? Jednostranně Slováci neohlásili, že ze svazku vystupují, ale psali, že jsou svrchovaní a nezávislí. Asi jako když vdaná žena nepožádá o rozvod, ale prpohlásí, že není ničí manželkou: Co si z toho její choť má vzít? Jak to má chápat?

Když někdo prohlásí, že se mnou nechce nic mít společného, tak mám jen dvě možnosti: Připoutat ho k sobě tím nejhrubějším násilím, nebo ho nechat jít. Nebo existuje ještě třetí možnost: že ten druhý to prohlásil, ale ve skutečnosti čeká na to, že si před ním kleknu a poníženě ho bude zapřísahat, a prosit, aby neodcházel.

Násilník nechci být, proto nepřipadá v úvahu, že bych ho držel proti jeho vůli. Svou důstojnost, abych ho poníženě prosil, aby neodcházel, také ztratit nechci. Zbývá mi tudíž jen jediné: kultivovaně se s ním dohodnout o tom, že tedy každý půjdeme svou cestou.  A přesně tohle Klaus udělal. V této souvislosti mu budiž veškerá chvála.

Bylo to nutné, ale udělali jsme mnoha státům medvědí službu. Rozbít společný stát totiž chtějí nacionalisté na více místech a všichni operují klidným rozpadem Československa. Na prvém místě jsou Vlámové, kteří chtějí rozpad Belgie. Pak je to frankofonní Kanada. Následují Baskové ve Španělsku. Nacionalisté se vyskytují i ve Walesu, Skotsku, některých místech Itálie a jinde. Kdybychom se nerozpadli, byl by tady odstrašující případ Jugoslávie.

Na druhé straně je mi jsné, že dohromady jsme zuůstat nemohli z jednoho důvodu: Politici by nebyli schoni se domluvit. Například před rozpadem jsme byli půl roku bez prezidenta. Politici nebyli schopni žádného zvolit. Dnes máme jednu krizi za druhou, poněvadž se koalice hádá mezi sebou. Kdyby tam byli ještě Slováci, tak by to byla jedna nepřetržitá a neřešitelná krize.

1. září 1992 schválili SLováci svou ústavu, ve které se říká:

"Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát. Neviaže sa na nijakú ideológiu ani náboženstvo."

Kromě toho například slovenská reprezentace jezdila už v dobách existence ČSFR do Prahy na jednání s mezinárodná poznávací značkou SO, což podle nich mělo být Slovensko (ani si neověřili, že tu značku mít nemohou, protože není volná - znamená Somálsko). Na Slovensku lidé pálili u každé vesnice vatry svrchovanosti.

Co tedy asi Klaus měl dělat, když Slováci i vlastní ústavu schválili, ve které se píše, že SLovenská republika je svrchovaný stát?

Jak byste to řešil Vy? Když někdo tvrdí, že s Vámi nechce nic mít? Držel byste ho násilím?

Dotaz k autorovi: CO byste dělal vy na místě Václava Klause? 17. července 1992 Slováci schválili v parlamentu Deklaraci svrchovanosti slovenského národa.

My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo.

V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského

národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné

dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie.

Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta. Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.