Záchodová válka pana M. část 4. - Krize pokračuje

Dlouho jsem přemýšlel, jestli celé dobrodružství pana M. neoznačit jiným nadpisem. Text „Jak se pan M. znečistil v nové práci“ by byl zcela jistě výstižný clickbait.

Ale zase bych nejspíš prozradil celou zápletku příběhu, což jistě nikdo z nás nechce. Takže snad si i přes to příběh své čtenáře najde.

Koukám, že od posledního dílu uteklo poměrně dost vody. Ani jsem si nevšiml, že už je to tak dlouho. Tato prodleva byla způsobena především vytížením a řešením komplikací v životě, ale hlavně proto, že jsme se na to prostě vykašlal. Což jistě vnáší dobré světlo do mých budoucích článků. Nicméně jsem zpět a můžeme snad příběh zdárně dokončit. Pan M. totiž i přes zdánlivou nečinnost nelenil a má v šuplíku nachystáno několik dalších zážitků, čekajících na svoji příležitost.

Pojďme tedy dále sledovat zapeklitou pozici pana M.

Situace se začala stávat nezvladatelnou a pan M. se ji tedy s nadějí vydal řešit do dalšího vagonu. Zatím ještě pořád zachovával vážný obličej a pevné, i když už malinko zrychlené pohyby a krok.

Prostorná chodba o vagon dále skrývala několik pasažérů sedících na sklopných sedadlech po obvodu a…ó Pane, díky za smilování…takový ten moderní záchod, kdy se po zmáčknutí tlačítka zasunou nerezové dveře, človek vejde do kóje velikosti tanečního sálu, stiskne další tlačítko, dveře se vysunou a je tu spása! Díky za 21. století! Ono se to vevnitř snad dokonce i samo sprchuje ve stylu proslulých francouzských ubytoven F1, které pro Čechy v 90. letech na dovolené představovaly vrchol luxusu a high - tech technologií (a pro Francouze totální low end), protože oplývaly automatem na nápoje v recepci, dveře od pokojů se otvíraly zadáním číselného kódu (což český člověk 90. let samozřejmě se zájmem zkoušel odemykat a zamykat do té doby, než zámek úplně nezablokoval a pak složitě vysvětloval obsluze ubytovny, že „to samo“) a zmíněné sociální zařízení se po použití uzavřelo a samo omylo stříkající vodou.

Když o tom pak člověk vyprávěl po návratu doma, byl u všech známých za světáka a dobrodruha a dokonce oblíben i u žen. Jednou.

Zvláště povedené bylo vyprávění pana M., jak 4x za sebou zapomněl v jediném dni vždy znovu přidělený kód ke dveřím, nebo nepříjemnou záležitost v onom sociálním zařízení, kdy zde po použití včas kabinku neopustil, zůstal zamčený a několikrát desinfikovaný. A druhý den bohužel znova. V té samé kabince.

Všechny tyto asociace proběhly panu M. hlavou, když dlouhým skokem vstupoval do kabinky a zároveň analyzoval všechny následující kroky s přesností a rychlostí ninji.

Pan M. na byl na situace, které vyžadují rychlý tah a koordinaci vyhlášený expert a proto již s ledabylou rutinou zahájil postup: zmáčknout tlačítko zavírání - dveře se dají do pohybu - druhou rukou povolit opasek a palcem rozepnout knoflík - dveře se dovírají - povoluje zip - dveře docvaknou - na milimetr přesným pohybem zatřást boky - kalhoty padají - ve stejnou chvíli tělo pokračuje do sedu - zastavuje se centimetr nad mísou (pan M. je chytrý a navíc mu byly vždycky nepříjemné ty ošklivé otoky, znepokojující duhové zabarvení ohanbí a půlek, či domácí mazlíčci z říše Insecta které si lze z podobných veřejných zařízení lehce odnést) - ruce se chytají madel a získávají potřebnou stabilitu - otevření ventilů a převzetí kontroly metabolismem.

Plán byl jako vždy brilantní a téměř do konce provedený. Pan. M ovšem nečekal, že do hry vstoupí nepříjemný faktor v podobě skutečnosti, že po stisku tlačítka dveře několikrát zacukaly a zůstaly otevřeny nezávisle na již provedenách ostatních úkonech pana M.

Pan M. v tu chvíli děkoval všem bohům, že bylo brzy ráno a ve vlaku a především na chodbičce a úplně především před kabinou byli vesměs neteční důchodci, nebo lidé, kteří se rozhodli ve po cestě ve vlaku přespat a nesledovat tedy okolí.

Při jeho štěstí, se totiž v podobných situacích vždycky zákonitě odněkud vynořila polovina kolegů z práce, bývalá učitelka ze střední, většina lidí, které nesnáší a téměř ve 100% případů i ta holka, co ji potkává občas na autobusové zastávce, připomíná anděla a pan M. se na ní ostýchá byť jen podívat, tak si jen tiše slintá za košili a přeje si být chameleonem.

Pozice to nebyla dobrá. Kompozice ještě horší.

Všichni nespící důchodci podezíravě hleděli do kabiny, kde se pan M. v podřepu s kalhotami u kolen, s tváří zalitou potem snažil v rychlosti rozhodovat, jestli se pustit madel, znovu zkusit zmáčknout zavírání dveří a riskovat, že jedoucí vlak ho pošle v lepším případě pouze na zem, v tom horším mezi ty důchodce, nebo se pokusí natáhnout kalhoty, aby alespoň zakryl zapudrovaný podbříšek (který si den před tím statečně holil břitvou (protože do nové práce zásadně s čistým spodním prádlem a čistě vymydlen – co kdyby vás odvezla sanitka, že jo) a řezné rány společně se svěděním znovu rašícího ochlupení ho donutili vzpomenout si na dětství a nešetřit Avirilem) a riskovat stejnou ztrátu stability.

Nakonec to vyhrály kalhoty. Pan M. bleskurychle sáhnul dolů, zachytil oděv a natáhl ho na své místo. Skvělý tah!

Kdybych napsal, že při pohybu dolů. kdy se pro ty kalhoty pan M. sklonil, se dveře kabinky náhle zavřely a přiskříply mu hlavu mezi ně a zárubeň, leckdo tomu odmítne věřit, protože takové věci se prostě nemůžou v jednu chvíli stát. Nikdy.

Přítomní pasažéři v chodbičce celou záležitost sledovali s kamennými obličeji, protože si odmítali připustit to, čeho byli právě svědky. Těm několika rychlejším to ale v této chvíli došlo.

Pan M. je velkým příznivcem humoru. Dokonce si zakládá na obou dvou vtipech, kterými celý svůj život baví společnost. Nemá rád škarohlídy, pro které smích v životě nemá místo. Obzvláště miluje humor založený na neštěstí jiných. Pokud to ovšem jsou opravdu jiní a ne sám pan M. Ten ďábelský smích a zdvižené francouzské hole mu budou v uších a očích znít už navždy. Někteří zvláště škodolibí senioři se pokoušeli snímat video na své Aligatory, padl mezi nimi i hlasitý nápad použít záchrannou brzdu a jeden z nich se vydal hledat průvodčího.

Pokusit se znovu použít kabinku nepřipadalo v úvahu. V tuto chvíli jediným řešením byl zbabělý útěk přes další vagony až na konec vlaku. Situace byla tak hektická, že pan M. na chvíli zapomněl na původní problém. Což bylo vlastně dobře, protože ho v tu chvíli dostihl přivolaný průvodčí, neboť čilí dědouškové ho již stačili informovat a nebyl úplně z nejhloupějších, aby nepochopil o koho se jedná a se slovy „To máš za toho troubu a prase“, vytáhl takovou tu kličku a uzamkl před panem M. poslední použitelný záchod. „Z technických důvodů zavřeno“, vychrochtal ze sebe a pan M. přemýšlel, kolik se dnes fasuje za vraždu a jestli jsou na Mírově také záchody.

To už ale vlak zastavoval ve stanici a panu M. se otevřela nová naděje. Od nádraží vedla cesta k firmě, kam nastupoval, kousek podél trati polem a pak protínala malý lesík. No lesík, asi 20 stromů, ale hustě zarostlých trávou. Tam je tvoje šance a spása M. Tam nejsou ďábelští senioři ani hajzlové v modré uniformě!

Stačí jen vystoupit, přeskákat koleje, pak už jen kousek a je to. Co by se mohlo pokazit?