Proč pana M. na pohřby už nikdo nechce zvát - část 2.

Pohřeb je často smutná věc. Ovšem jen do té doby, než se objeví někdo, kdo třeba už před kostelem šlápne do psího trusu a pak se to vevnitř zoufale snaží otřít o smuteční stuhu, nebo spadne omylem do květinové výzdoby.

Smuteční obřad pak získává zcela jiný rozměr a ostatní přítomní pak zpravidla zapomenou na své dojetí a následný hon na nešťastníka projasní do té doby pochmurnou náladu. Takový objekt vyložené smůly se najde vždy a všude. My mu opět budeme říkat pan M. a budeme pokračovat v jeho příběhu.

V minulé části jsme byli svědky, kterak pan M. řešil klíčové potíže s garderobou vhodnou pro slavnostní příležitost, jakou je pohřeb tetičky Máni, na který se chystal. Je tedy čas pokročit dál, protože nástrah, které mu dále život přichystal neubylo. Naopak.

Sluší se ještě zmínit, že na pohřeb se chodí s kyticí a ti, kteří chtějí ukázat že na to mají, případně cítí ve vzduchu sladkou vůni dědictví (pokud jím není kapesní rádio z tržnice, zubní protéza a krabice 2 roky prošlých léků, které se panu M. kdysi poštěstilo zdědit po jiné tetičce), chodí s věncem. Takový věnec je velká věc. Je rozhodně lepší, než trapné růže, které nosí ostatní příbuzní, nebo bonboniéra, kterou jednou pan M. přinesl na jiný pohřeb, protože nestíhal a v místní hospodě květiny neprodávají. Pytlík kávy Standard mu tehdy připadal nevhodný, takže to vyhrála klasická Maryša, která se i hezky vyjímala, když ji tehdy pokládal na rakev hezky etiketou dopředu, aby bylo vidět, že není žádný šetřílek, než ho příbuzní zesnulého po zbytek pohřbu nepochopitelně zavřeli do nedaleké hrobky. Naštěstí i s bonboniérou.

Pan M. se tedy tentokrát rozhodl pro věnec. Byl tím nápadem nadšen do té doby, než zjistil, kolik takový věnec stojí. Ale kdo je tu mistr improvizace? Nebylo nic lehčího, než se poohlédnout po bazarech. A štěstí se na pana M. jako vždy opět usmálo. Měl dokonce na výběr. Favoritem se stal kousek z větví živé borovice, dokonce i se šiškami, který ještě téměř neopadával. Ovšem, když po chvíli zálibného prohlížení z šišek začala vylézat podivná mnohonohá havěť exotického vzhledu, pan M. správně usoudil, že bude lepší tento kousek ponechat jinému zájemci. Taktéž chvíli potěžkal svazek zlaceného jmelí, očividně pozůstatek loňských Vánoc a představil si, jak originálně by se vyjímal mezi všemi těmi nudnými květinami. Ale také to nebylo ono.

A pak ho uviděl! Věnec za pár korun! Krásný. Skoro zelený. Se stuhami až na zem. To byl zase jednou kauf!

Pravda, chvíli trvalo, než se z něj panu M. podařilo pilkou demontovat masivní hornický kahan a částečně přemalovat nápisy „Věčné odpočinutí přeje kolektiv dolu Petr Bezruč“ a „Zdař Buh py_o!“ tak, že prosvítala už jen poslední slova těchto sloganů, protože mu vyschla fixa, ale výsledkem byla čistá radost pana M. A tetičky Máni dvojnásob.

Den pohřbu nastal a bylo třeba se dopravit na místo. Přesun byl dohodnut s bratrem pana M., který narozdíl od něj vlastnil vozidlo, které bylo schopno provozu na pozemních komunikacích, chvílemi i jelo a hlavně uvezlo bez újmy na zdraví více osob. Pan M. dle plánu čekal v danou hodinu před domem. Bylo mu podezřelé, že zahlédl bratrovo auto sice projet kolem, dokonce několikrát, ale bez zastavení.

Až asi na šestý pokus, za mohutného mávání uprostřed silnice, bratr zastavil a když po nedůvěřivé kontrole občanského průkazu pana M. poznal, že je to on, zmateně přiznal, že mu sice ta postava u cesty přišla povědomá, ale měl za to, že to je podivín Vojta, co jezdí se železem, kterému se zrovna poštěstilo najít v kontejneru sadu nepovedených modelů z místního krejčovského učiliště.

Bratr se dále vyjádřil, že tedy pojedou, ale vyžaduje, aby pan M. po dobu, než opustí město, setrval na zemi, pod zadními sedačkami, protože je o něm sice známo, že podporuje charitu, ale nerad by, aby si jeho známí, kteří by nás případně spatřili, mysleli, že si s sebou vozí svého vlastního bezdomovce.

Pan M. se trochu urazil, ale poslušně zalehl pod sedadla a přikryl se dekou, kterou tam bratr vozil pro psy, když mají zažívací problémy, aby mu nezvraceli na potahy.

Cesta vesele ubíhala a pan M. mohl konečně sedět a odhodit deku, ovšem ne chlupy a zbytky psího žrádla, které na ní původně byly. Bude to muset nenápadně očistit po příjezdu. Odér z vyvrhnutých granulí se dal ještě nějak překrýt a v kostele to asi nikdo řešit nebude, ale chlupy pokrývaly jeho kalhoty poměrně hustou vrstvou a hrozilo že bude vyveden, kvůli provokaci v převleku za čerta.

A už byli u cíle. Pan M. musel ještě kousek dojít, protože bratr trval na tom, že on pověst má jen jednu a proto musí pan M. vystoupit o pár ulic dříve, aby nebylo poznat, kdo ho přivezl.

Což o to, pan M. má procházky rád, ale 4 kilometry do kopce a pak přes celé město bylo v několika kilových botách přece jen náročnější. A hlavně pomalejší. A to i kvůli místním psům, kteří radostně vítali nového kolegu a kamarádsky po něm celou cestu chňapali a doráželi.

Sice se tím podařilo odstranit z kalhot většinu srsti, ale zase přibylo pár otvorů, které na kalhotách původně nebyly. Taktéž věnec utrpěl. Ale v kostele bude určitě tma a tam se to ztratí. Pár trčících drátů a zbytky krepového papíru se otočí dospod. Hlavně že vydržely ty krásné stuhy. A to krvácení taky za chvíli většinou přestane. Hlavně, že dorazí. Tetička Máňa bude ráda.

Když pan M. konečně dokulhal ke kostelu, většina smutečních hostí už byla uvnitř. Venku ještě postávala hrstka vzdálených příbuzných, která se mu snažila zabránit ve vstupu se slovy, že žebrota je zakázána a milodary a polévka se rozdává až v neděli po mši a to zásadně slušně oblečeným a umytým potřebným, ale to pan M. přisoudil jejich hlubokému pohnutí a faktu, že se s nimi zase tak moc nevídá, naposledy před 6 lety, při rodinné zabíjačce, kdy omylem šlápl na prase, snědl všechny jitrnice a pozvracel řezníka.

Proklouzl tedy rychle zbytkem štítících se příbuzných a snažil se najít nějaké pěkné místo v hledišti.

K jeho zklamání již místa v předních řadách byla obsazena. Z toho byl docela rozladěn, protože jednak chtěl představení vidět pěkně z první ruky a jednak si potřeboval natáhnout okousané nohy. „No jo, boháči vždycky sedí vepředu! Kdyby byly lóže, tak to mají s občerstvením!“ zamumlal takovým tím šeptem, co je slyšet až ven na ulici. A to bylo poprvé, co zaznamenal podezřele zamračené pohledy truchlících.

A mělo být hůř.