Proč pana M. na pohřby už nikdo nechce zvát - část 1.

V životě lidském jsou věci veselé. Třeba první vypití 10 piv bez toho, aby šel člověk na záchod (to byla mimochodem jedinečná balicí technika pana M., se kterou získal nejeden úspěch u žen, které ho pak měly rády jako kamaráda).

Dále pak první vypití 11 piv bez toho, aby následně přistála znova v něčím klíně, nebo pak i ta sladká chvíle po skončení zácpy.

Když už jsme u toho piva, pan M. jednou při sázce o to, že nevypije 10 piv a 10 tequil zažil všechny ty výše uvedené radosti najednou. Jo. A skončilo to 5:5 a o tuto disciplínu se už nikdy více nepokusil.

No a pak jsou věci smutné. Třeba pohřeb. Především tedy zemřelého člověka. Paměť pana M. je děravá, jako ústa staré ženy a byla by škoda se nepodělit o příběh posledního rozloučení, které mohlo, ale neproběhlo ke spokojenosti úplně všech, kromě nebožtíka tedy. Ten byl myslím rád.

Umřela tetička Máňa. Tetička Máňa byla hodná a i když patřila spíše ke vzdáleným příbuzným pana M. a příliš se s ní nepotkával, měl ji rád. Především pro její pronikavý hlas, kdy už i pozdrav člověku způsobil píchnutí ve střevech. Když byl pan M. malý, chodil si k nim často hrávat s jejich psem, což jednou skončilo smrtící epidemií blech nejen v rodině pana M., ale i ve škole, kterou občas navštěvoval a od té doby byl pan M. v hledáčku místního sociálního odboru, i když jen distančně, protože úředníci a nejen oni, zásadně odmítali jeho rodinu navštěvovat.

Taktéž u tetičky poprvé v životě viděl latrínu, pumpu na vodu a potkana.

Byla tedy naprosto jasná věc, že se zúčastní pohřbu, který se konal v kostele v nedalekém městečku. Byla to také příležitost vidět po letech vzdálené příbuzné, které pan M. znal jen z vyprávění, vyvrácených očí rodičů, případně z pátracích pořadů Policie České republiky.

A protože termín pohřbu byl už za pár dní, nastala zásadní otázka, kterou pan M. řeší snad v každém vyprávění. Co na sebe? Na posledním pohřbu, či vůbec společenské události byl pan M. před 22 kily, takže pokusy nasoukat se do kalhot od obleku a do saka, které na konci 90. let dostal pan M. do tanečních od místní charity, dopadly fiaskem.

Protože venku už to léto příliš nepřipomínalo, musel pan M zavrhnout i oblíbené sváteční kraťasy z Lidlu. Už to vypadalo, že se bude muset vydat na lov po okolních buticích a modlit se, aby narazil alespoň na jedny kalhoty, ve kterých nebude připomínat chodící jitrnici, případně volat záchranáře, aby ho z nich mohli vystříhat, protože některé věci a oblečení zvláště, jdou sice někdy obléci, ale vysvléci je, to je pro samotného člověka následně nemožné. A to je skoro dopnul.

Život mu zachránil soused, který měl jedny slušné kalhoty navíc. Koupil je teprve před pár dny, ale nemohl je použít, protože mu byly při jeho 140kg příliš velké.

Pan M. se zaradoval. Když si to na bocích trochu přišije a dá si pořádný opasek, kšandy a do nohavic gumu, tak mu budou perfektně držet. A baggy styl dnes přece letí, takže bude ještě trendy.

Barvou a střihem tyto kalhoty sice trochu připomínaly modely z obleků známých především ze seriálů jako 30 případů majora Zemana, nebo Muž na radnici a výrazné puky nechtěly zmizet ani po několikátém přežehlení, ale bylo to v tu chvíli to nejlepší, co bylo na dosah a darovaným kalhotám na puky nehleď, že ano.

Další na řadě byla košile. Kdysi bílá, ale hlavně padnoucí. I tentokrát celkem dobře seděla, až tedy na ten legendární poslední knoflík na břiše. Košile se v těch místech nápadně rozevírala a škodolibě ukazovala, jak se má její nositel dobře. Spravila to mikina, zavázaná kolem pasu. Pan M. je totiž v improvizacích mistr a tetička byla stejně silně krátkozraká, takže by si toho určitě ani nevšimla.

Pan M. byl spokojen. Ovšem do doby, než mu došlo, že potřebuje ještě adekvátní obuv. Tam šel ale na jistotu. Při posledním stěhování si zapamatoval, že společenské boty byly ve sklepě pod takovou velkou krabicí, dvěma bicykly, klavírem a stavební míchačkou.

Zanořil se tedy do útrob uložených pokladů a po slabé hodince vytáhl něco, co kdysi byly boty. To, že v nich zřejmě za tu dobu myši vyvedly již několik generací mladých a že v těch botách nejen bydlely, ale zřejmě je i jedly, by se dalo ještě přehlédnout a nebylo to nic, co by nespravilo savo, lepící páska a synovy vodovky. Ale podepsala se na nich zřejmě nejvíc zmíněná stavební míchačka, která na nich po celou tu dobu ležela, takže boty dostaly zcela jiný, svým návrhářem nezamýšlený tvar. Teď připomínaly spíše nepovedené potápěčské ploutve. Tudy již tedy cesta nevedla. Nebo možná vedla, ale rozhodně ne v této obuvi.

Nebyl by to ale pan M. a nebyl by to chytrý pan M., aby si nedokázal poradit. S vítězným úsměvem sáhnul pod postel a vytáhnul krabici. Otevřel ji a v ní na něj zamrkaly krásné černé, kožené boty s vysokou podrážkou. Byly jako nové, stejně jako tehdy, když je jeho otec v roce 1984 vyhrál v tombole na na oslavě MDŽ podniku Nová huť Klementa Gottwalda a bál se je nosit, aby si je neochodil. Pravda, oranžový nápis NHKG na každé z nich působil trochu rušivě, ale vyvažovaly to poctivé ocelové výztuže ve špičkách. Nejednomu slévači, či jeřábníkovi tyhle boty oddálily odchod do invalidního důchodu. To byly tenkrát pořádné boty! Ne jako dnes! Když se přetáhnou černým krémem a nebude se v nich moc dupat, aby v kostele nepopraskala dlažba, tak ještě udělají mnoho parády.

Garderobu měl tedy pan M. vyřešenou a radostně se těšil, až zase uvidí tetičku Máňu.