Pomněnky pro rakvické děti

Rád bych vám vyprávěl jeden přiběh, který se odehrál již před 89 lety. Tentokrát smutný. Možná, že po všem tom humoru, co píšu, to tak trochu dlužím i jeho aktérům - dětem, které tehdy přišly o šanci se v životě smát.

Chci se toho chopit i přes strach, že se s tím nepoperu dost dobře, že je to příliš dlouhé, smutné a nikdo to nebude číst. Ale musel jsem a chtěl jsem. Bude to další, nový květ v pomyslném svazku pomněnek, jejichž drobné modré kvítky symbolizují po 89 let každou vzpomínku, každou slzu a každé slovo lidí, kteří tento příběh již vyprávěli přede mnou. Nový květ v nekonečné kytici pomněnek pro rakvické děti.

Vzpomínka na 31 rakvických dětí, které tragicky zahynuly na školním výletě 26.5.1936

…Teče voda teče, přes kameny hučí, kdo plakat neumí, bolest ho naučí…

Je ráno. Je krásné ráno 26. května 1936. Kohout už notnou chvíli kokrhá, ale dnes mě maminka nemusela tahat z postele, jako vždycky. Už jsem byl dávno vzhůru. Vždyť, kdo by vydržel spát? Dnes je ten den!

Tak dlouho jsem se těšil. S kamarády si o tom ve škole povídal snad každou přestávku a ještě i venku, když jsme po škole pobíhali po poli, než nás okolojdoucí pan řídící učitel vyhnal, že pošlapeme právě rašící obilí.

Dnes pojedeme na výlet! A nejen tak obyčejný výlet! Napřed na povozech k řece, kde nás převezou prámy pana mlynáře Veverky na druhý břeh, pak se ještě kousek svezeme a dále již půjdeme pěkně po svých, až nahoru na Pálavu. To bude panečku výhled! Někteří kluci už tam byli, ale já tam budu poprvé. Možná proto se těším určitě úplně nejvíc ze všech!

Maminka byla jako obvykle vzhůru již dávno přede mnou a s úsměvem mi mazala krajíc k snídani. A druhý, namazaný ještě víc, mi přichystala zabalený do kapsy, abych neměl po cestě hlad. Moje maminka je nejhodnější maminka na světě! Klade mi na srdce, abych na ten chléb dával pozor a nikde jej nevytratil. Je to Boží dar! Ale to já přece vím, maminko!

Rychle jsem do sebe nasoukal krajíc, vypil hrnek mléka a honem, honem se umýt, obléci a utíkat ke škole. Přece tam nebudu poslední! Vždyť už je skoro 7 hodin!

…Školní děti z Rakvic vyjely na výlet, na velké pramici chtěly tu Dyji sjet…

Přiběhl jsem ke škole a opravdu! Skoro všichni už tam byli! To bylo dětí! Celkem 109, říkal pan učitel Novotný. 4.A s naší paní učitelkou Žákovou (43 dětí), 5.A s panem učitelem Horňanským (36 dětí) a 5.B s panem učitelem Novotným (25 dětí). 5.B jsou samé holky, nechápu, jak to s nimi může vydržet. A pak je tu ještě 5 žáků z jiných tříd, ale ty neznám.

Za chvíli přijely povozy. Všechny nám je půjčili místní sedláci. Vida, nejsou zase tak strašní, jako když nás pravidelně vyhánějí z polí a mezí a neustále lamentují, že jim hrou plašíme dobytek.

Tak už je to tady! Nasedli jsme a vyrážíme za dobrodružstvím.

Našeho pana řídícího by nám mohli leckde závidět. Chtěl, aby se výletu mohlo zúčastnit co nejvíce dětí, a proto domluvil se sedláky, že nám půjčí povozy na přepravu zdarma. Náklady na výlet byly prý 1 Kčs na každého žáka. A tuto jednu korunu dostanou vozkové za to, že museli nechat práce a odvézt nás. A jak jsme se dozvěděli, pan řídící chtěl, aby na výlet jel opravdu každý, proto těm méně majetným onu korunu zaplatil ze školního fondu. Náš pan řídící Horňanský je dobrý člověk, i když ve škole velice přísný!

Už jedeme asi hodinu. Pan učitel se zrovna díval na hodinky. A prý ještě kousek, budeme u řeky a to teprve budeme koukat!

…Na moravské Dyji sluníčko nesvítí, voda tam pohřbila nejkrásnější kvítí…

Kola vozů skřípají a také koně umí docela hlasitě zaržát. Ale nejhlasitější jsme my děti.

Cesta už je nám dlouhá, tak se překřikujeme, kdo se víc těší a kdo první uvidí cíl naší jízdy - přívoz. Pan učitel se nás snaží každou chvíli utišit, ale moc se mu to nedaří. Přece jen, tolik dětí pohromadě, tolik dětí šťastných, že nemusí dnes do školy, tolik dětí rozradostněných nastávajícím dobrodružstvím, to by musela být velká síla, která by nás dokázala zastavit!

A už jsme tu. Náš povyk zesílil. Svezeme se přes řeku. To bude nádhera!Jednou, třeba za 50 let tady postaví most. A možná budu u toho a možná budu povídat svým dětem, jak tu býval přívoz a jak jsme tudy jeli na ten báječný výlet.

Náš povoz trochu zabloudil, takže první dva vozy, co jely před námi, dorazily dříve, už se na prámu svezly a teď na nás čekají na druhé straně. Spolužáci na nás z druhého břehu mávají a povzbuzují, abychom pospíšili za nimi. Sesedli jsme z vozu a náš pan učitel se nás snaží seřadit, abychom na převoz nastoupili bezpečně a v klidu. Napřed na něj ale musí najet povoz s koňmi.

Přijely zbylé vozy s ostatními dětmi. Je nás tu na břehu už pěkná hromádka povykujícího živého stříbra. Už jsme na voru a rozmístili jsme se na jeho zádi, abychom vyvážili těžkou přední stranu. Mnohým dětem, které přijely po nás se ale nechce čekat, až nás vor na druhé straně vyloží a vrátí se pro ně a proto nastupují za námi. Pan učitel se obává, že už je nás tam příliš mnoho, ale převozník nad tím mávnul rukou, takže přistupují ještě další děti.

Není divu. Nemohou se dočkat a ti z protějšího břehu na ně pokřikují „posledňáci!“

…Pramice prastará nákladu nesnesla a uprostřed řeky náhle ke dnu klesla…

Na břehu jsou mimo dětí ještě i další dospělí lidé. Několik rodičů, kteří vyprovází svá dítka a také manželka místního pana četníka. Ta se snaží děti přesvědčit, aby raději alespoň některé vystoupily, protože prám je prý už přetížen. Ale zkuste přesvědčit natěšené děti, plné života! Zpět na břeh se jich vrátilo jen asi 5 nejposlušnějších. A my zbylí jsme jim poskakujíce zběsile mávali. Hurá, my posleďnáci nebudeme!

A už jsme odrazili. Voda je dnes trochu výš, než ji známe a také jsou docela velké vlny. Není divu. Byla bouřka a to tak vždycky bývá. Ne nadarmo nás vždycky doma čeká výprask, když si po bouři chodíme k řece hrát. Rodiče se o nás prý bojí. Až já budu velký, budu své děti pouštět kam jen budou chtít!

Už jsme v půli řeky. Sem tam nám větší vlna olízne boty a je to hrozná legrace, tak se předháníme, kdo dříve chytí další.

Vepředu se něco děje. Koně i s povozem začínají couvat zpět. S těmi koňmi je to někdy těžké. Vůz je veliký a místa moc není, tak se s ostatními dětmi přesuneme více dozadu a semkneme se k sobě.

Zaslechnu divné prasknutí a něco se mnou smýklo na stranu. Vidím ustrašené oči převozníka pana Šustra, koukám na koně a ti jako by náhle nebyli. Jako by najednou úplně zmizeli. V okamžiku se nad nimi zavřela voda. Něco mě zastudí. Jak se to mohlo stát? Voda je všude kolem mě. A na sekundu je ticho. Snad i všichni ptáci zmlkli. Náš vor zmizel a teď jsme tu jen my, děti. Všude jsou jen děti. Máchající bezradně rukama a neschopny křičet, neboť všudypřítomná voda jim zakrývá ústa. Neumím plavat. Stejně, jako většina ostatních dětí. Tatínek mi slíbil, že mě to jednou naučí. Ale pro samé starosti a těžkou práci se mu to ještě nepodařilo. Plácám tedy rukama. Vlny mi každou chvíli zakryjí zrak, ale v útržcích světla vidím kolem sebe jen hrůzu a děs ze smrti. Přes několik dětí přešla s vlnou jedna z klád voru. Zmizely a více už se nevynořily. Kousek ode mně vidím Fanynku Grégrovu. Drží se z posledních sil kousku dřeva, co sem připlaval bůhví odkud. „Boženko!“, volá svoji sestru, která ještě před okamžikem na voru seděla vedle ní. Ještě jednou zvolala a najednou, najednou tu už nebyla. Jen její modrá mašle se naposled mihla pod hladinou.

…Nejednou dívenka, zoufale volala, pomozte rodiče bych neutonula…

Voda kolem mě má velkou sílu. Unáší mě i všechny ostatní dál po proudu. Nemůžu…neumím se už držet nad vodou. Zahlédnu na břehu pobíhající postavy, někteří skáčou do vody a snaží se zachránit alespoň někoho. Ale je nás příliš mnoho a voda je divoká.

Na břehu také vidím paní Lukšovou. Maminku Lidušky. Tolik se o ni vždycky bála! Její Liduška je jedináček a měla o ni neustále takový strach, že jí nechtěla ani nikam pouštět. I dnes ji doprovodila alespoň kus cesty sem k řece, aby se jí snad cestou něco nestalo.

Liduška je opodál. Točí se ve víru, který tam řeka udělala snad ze škodolibé radosti. Je tam ještě několik dalších děvčat. Liduščin hlásek poznávám hned. Vždycky byla tak tichá, tak bázlivá. I teď v této strašné chvíli. „Maminko, maminko moje, prosím tě zachraň mě!“, volá. Ale její hlásek je příliš slabý a hukot vody jej přehluší jen okamžik před tím, než ji i ostatní děvčata vtáhne vír pod hladinu. Jsou pryč. Navždycky pryč.

Slyším už jen křik lidí na břehu. Děti kolem mne už zmlkly. Voda je umlčela. Ve chvílích, kdy to dokážu, zahlédnu jen jejich hlavičky, jak postupně jedna za druhou mizí pod hladinou. Jako když večer rychle přijde tma a během chvíle nenasytně pohltí všechno, na co dosáhne.

Není už nic. Jen hřmící voda.

Bolí mě ruce a nemohu už se dále udržet. Nemohu! Přijíždí loďka. Snad andělé, snad opravdu zázrak. Cítím ruce, které mě táhnou nahoru. Konečně! V loďce sedí pan učitel Novotný a kočí pan Holešínský. Kde se tu vzali? Poslal je Pán Bůh? Určitě ano!

Na loďce je s námi ještě několik dalších dětí. Jsme zachráněni. Nevěřím tomu! Co se to vlastně stalo?

…Jednatřicet dětí se tam utopilo, tatíčka, matičku víc už nespatřilo…

Najednou rána. Přejeli jsme jez. Často jsme tam s chlapci chodívali házet žabky z kamení a takto se nám teď odvděčil! Zase voda. Ta těžká, studená voda. Tentokrát je ještě divočejší. Zacpává mi oči, ústa, nedokážu se znovu chytit loďky, ač ji cítím, jak mi buší do boku.

Zahlédnu tvář pana učitele Novotného. Nikdy jsem ještě takové oči neviděl. Tak otevřené, tak vyděšené, tolik hrůzy v nich! Přes hukot jezu vnímám jeho hlas „Dětičky, prosím vás vydržte! Já musím najít svoji Blaničku! Není tu! Není tu!“. Blanička je dcera pana učitele. Chodí do jeho třídy a je to moje kamarádka. Vždy se mě zastává, když mi větší kluci berou svačinu. Vždyť já mám svačinu! Svačinu od maminky! Musím ji zachránit. Vždyť mi to kladla na srdce! Ruka mi sjede do kapsy a z posledních sil nahmatám maminčin namazaný chleba. Je tam! Maminka bude mít radost, že jsem ho neztratil.

Už nemám sílu. Voda je všude a je tak hrozně studená a velmi, velmi tmavá. Skoro jako maminčiny oči, když je smutná. Vždy mě to zabolí. Slibuju, že už nikdy nebudeš smutná maminko. Maminko! Tatínku! Maminko…

…Na hřbitově leží u rodné vesničky, na hrob jim padají matčiny slzičky.

Matčiny slzičky a otců krutý žal, proč nám je zlý osud, proč nám je jen vzal.

Smutno je ve škole, prázdno je v lavicích, přesmutno v moravské vesničce Rakvicích.

Smutně hučí lesy, v dáli zvonek bije, vitr tiše houpá vlny zrádné Dyje…

- – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – -Tragická událost na řece Dyji hluboce zasáhla nejen celou republiku, ale i zahraničí. Z pohledu současníků byla tato událost vnímána jako obrovská osobní a lidská tragédie. Rodičů, sourozenců, učitelů, spolužáků i celých Rakvic.

Informovaly o ní téměř všechny noviny a byla ještě dlouhou dobu předním tématem v celé společnosti:

„Nešťastní otcové, stojící na březích Dyje a bezmocně, s tupou bolestí v srdci, s rukama, jež nemají ani síly, aby byly vzdorem zaťaté, čekají, až vyloví jejich dítě z hlubin vod! A nesrovnatelně více nešťastné matky, matky, rodičky sedmibolestné, které nemají již slz a jejichž bolest se nemůže roztaviti v pláči!“

Podle rakvické kroniky bylo do vesnice posláno během pár dní na 700 telegramů a soustrastných projevů z Československa i zahraničí (z Německa, Rakouska, Jugoslávie). Ministerský předseda Milan Hodža daroval 20 000 Kčs na výlohy spojené s hledáním utonulých. Postupně se začaly hromadit i dárky a peněžní podpora pozůstalým.

Příčiny a průběh:

V místě neštěstí byl od r. 1899 nad jezem, který dnes již neexistuje, provozován přívoz, který měly ve správě Lesy Lichtensteinského panství. Postupem času zde byl ze strany Lesů záměr přívoz zrušit, avšak do věci se v r. 1932 vložil místní mlynář Veverka s tím, že bude přívoz provozovat i nadále a o náklady se s Lesy podělí.

Dohoda příliš nefungovala, neboť již r. 1935 Veverka upozorňuje, že poslední 3 roky platí údržbu sám s tím, že převoz je již kvůli tomu ve špatném stavu a zříká se tedy další odpovědnosti.

Před tragickou událostí přijely k přívozu 2 vozy, každý po 15 dětech, které byly také převezeny bez větších problémů. Zbylé vozy se zpozdily a jeden dokonce zabloudil, takže přijely až mnohem později. Celkem jelo 8 povozů se 109 dětmi.

Děti byly netrpělivé, a proto se s třetím povozem nalodí i více než polovina zbývajících. Na prámu bylo tak kromě povozu i 52 dětí.

Řeka Dyje byla v těch dnech kvůli dešti na vyšším stavu, než obvykle. Hladina byla cca o 1,5m výše a hloubka v tu chvíli dosahovala 6m. Šířka řeky byla v inkriminovaném místě cca 40m.

Převoz byl jednak již ve špatném stavu a jednak disponoval konstrukční chybou v bočnici, přesně v místech, kde byly na zádi shromážděny děti. Ve chvíli, kdy se přívoz dostal cca do poloviny koryta se v důsledku přetížení zádi tato dostala pod vodu a celý přívoz se potopil. Dle pamětníků se rozpadl na jednotlivé kusy.

Do zachraňování dětí se ihned pustili lidé, čekající na břehu - především vozkové z ostatních povozů a také učitelé.

Na potopeném prámu se nacházeli kočí František Belech, František Hrdina a Antonín Průdek. Belech zemřel téměř okamžitě na následky kopnutí koně, Hrdina a Průdek zachránili několik dětí, které se buď držely ocelového lana nebo se jim podařilo zachytit se těchto dvou mužů. Kočí Klement Suchyňa byl již na pravém břehu a přebíral děti, které se podařilo zachránit z vody. Alois Pozděch, další z kočích, byl na levém břehu řeky Dyje, běžel podél břehu a zachránil žačku, které podal ulomenou větev a vytáhl ji.

Učitel Novotný s kočím Holešínským nasedli do poblíž přivázané pramice a vyrazili do středu řeky, kde se jim podařilo zachránit přibližně 10 dětí. Strhl je ovšem silný proud a unášel k blízkému splavu, kde se loďka převrátila. S velkou námahou se nakonec podařilo zachránit většinu dětí, které se s nimi převrátily, mezi nimiž byla i dcera učitele Novotného. Kočí Holešínský utrpěl ve vodě silný otřes mozku a po dopravení všech dětí do bezpečí zkolaboval následkem úrazu a totálního vyčerpání.

Do Rakvic se zpráva o neštěstí dostala zhruba v 9 hodin a způsobila nepředstavitelnou paniku a zděšení. Zvonil umíráček, obecní sluha bubnem svolával občany na náves, aby jim zprávu tlumočil, mnoho obyvatel se vydalo na místo neštěstí osobně.

Zpočátku se nevědělo, kolik dětí neštěstí nepřežilo, neboť část přeživších účastníků výletu byla zavezena do Bulhar, část do Rakvic, některé děti se rozprchly do lesů v okolí. „Večerní České slovo 26. května 1936 psalo pouze o 17 utonulých dětech, Večerní Moravská Orlice o 23 dětech.“ Proto bylo ještě téhož večera v Rakvicích vyhlášeno, aby se všechny děti, které se z výletu vrátily, nebo rodiče, kteří postrádají dítě, dostavili do školy k přepočítání. Tímto způsobem bylo zjištěno, že chybí 31 dětí. Stále však existovala naděje, že se číslo zmenší a několik dětí bude nalezeno, jak bloudí krajinou v okolí Nových Mlýnů. Postupem času se ale tato naděje ukázala býti lichou.

Pátrání po obětech probíhalo i několik dalších dnů, kdy bylo postupně nalezeno 30 utonulých dětí. Poslední - Božena Pešová nebyla nikdy nalezena, ale v r.1937 byla v oblasti vyplavena dětská paže o níž se má za to, že se jedná o ostatky zmíněného děvčete.

Dle pamětníků svíralo jedno z vylovených těl dítěte v ruce krajíc chleba, který si s sebou vezlo ke svačině...

Šetřením bylo uzavřeno, že za tragédii mohou:

1. konstruktivní nezpůsobilost materiálu a dezolátní stav pramice, jakož i vnikání vody pro vadnost bočnic

2. vysoký stav vody

3. nerovnoměrné zatížení pramice, kterou jest označiti za hlavní příčinu neštěstí

Soud:

Hned v úterý večer 26. května byl zatčen převozník Leopold Schuster a předán do vazby krajského soudu v Brně. Pro přečin proti bezpečnosti života byli 3. června 1936 udáni státnímu zastupitelství Josef Veverka a učitelé Bohumil Horňanský, Jindřich Novotný a Zdenka Žáková.

Soudní jednání u krajského soudu v Brně probíhalo 15. a 16. září 1936. Převozník Schuster byl obžalován pro vědomé převážení na chatrné pramici, Veverka pro špatný dohled nad pramicí a učitelé pro neopatrnost při převážení dětí.

Senát odsoudil převozníka Leopolda Schustera k 10 měsícům tuhého vězení nepodmíněně a Josefa Veverku na 5 měsíců s podmíněným odkladem na 3 roky.

Všichni tři učitelé byli taktéž shledáni vinnými. Řídící učitel Bohumil Horňanský byl odsouzen na 6 měsíců do tuhého vězení, Jindřich Novotný a Zdenka Žáková na 5 měsíců. Nalézací senát krajského trestního soudu v Brně rozhodl, že rozsudky vynesené nad učiteli budou podmíněné s odkladem na 3 roky. Hovoří se o tom, že mlynář Veverka byl významným členem místní agrární strany a politickými kontakty se zasadil o to, aby jeho trest byl co nejnižší, poukázáním na zavinění učitelů.

V druhoinstančním řízení byli všichni tři učitelé osvobozeni. Škoda ale již byla napáchána. Místní brali prvoinstanční odsouzení za bernou minci a vinu, jak už to bývá, svalovali především na tyto učitele. Neustálé nadávání do vrahů a rozbíjení oken na domě byly pravděpodobně jednou z příčin brzkého úmrtí učitelky Žákové.

Učitel Novotný a řídící učitel Horňanský byli pak v krátké době služebně přeloženi. Horňanský se poté odstěhoval i s rodinou do Moravských Budějovic a opět pracoval ve školství na pozici učitele a posléze i ředitele. Nikdy se z tragédie nevzpamatoval.

V roce 1952 byl ale z místa ředitele vyhozen podruhé, protože nebyl dostatečně politicky uvědomělý a angažovaný. Bohumil Horňanský zemřel v roce 1977. V roce 2017 byly jeho ostatky převezeny na rakvický hřbitov, jako akt smíření a nyní tedy odpočívá vedle svých milovaných dětí.

Pámátník:

Místo převozu je velmi dobře dostupné a nachází se asi 100 metrů od dnešní hlavní silnice. Jde se k němu po staré asfaltové cestě, která končí až u řeky.

Nad místem bývalého přívozu je zbudován památník, který na místě tragédie nechal postavit T. G. Masaryk a který je i do dnešních dní smutnou připomínkou události, při níž zemřelo 32 lidí.

Tento památník měl pohnutý osud. Jak již bylo řečeno, iniciátorem jeho vzniku byl první československý prezident Masaryk, který věnoval na jeho stavbu 20 000 Kčs. Autorem pomníku je sochař Jan Axman a postaven byl v den prvního výročí školního výletu 26. května 1937.

Na konci 60. let bylo započato s regulací toku řeky Dyje a to byl taky důvod, proč byl památník přemístěn. Z původního místa, které se nacházelo několik kroků od vozovky, byl přenesen blíže k vesnici k sloupové trafostanici. Na tomto nedůstojném místě setrval po dalších 40 let. Přece jenom šlo o dar prezidenta Masaryka, který byl v době normalizace upozaďován a každá jeho připomínka potlačována.

V roce 2006 se zastupitelstvo obce Rakvice na základě kritických připomínek občanů rozhodlo, že při příležitosti 70. výročí nešťastného výletu bude památník opět přemístěn, a to na bývalou vozovku končící u břehu řeky Dyje v místě neštěstí. Pomník byl při této příležitosti i renovován a v pátek 26. května 2006 byla na tomto pamětním místě uspořádána za účasti 17 žijících účastníků výletu pietní akce, jejíž součástí byla polní mše.

Hřbitov:

Děti byly pohřbeny do velkých společných hrobů, pouze tři rodiny zvolily za místo posledního odpočinku svých dětí rodinnou hrobku.

Dětem byla postavena společná mohyla, na jejímž vrcholu byla umístěna plastika sochaře Jana Axmana „ruce tonoucího dítěte“ a kříž. V roce 1996 byly všechny náhrobky dětí i s mohylou soustředěny do jednoho místa na rakvickém hřbitově a tím byl vytvořen památník utonulých dětí.

Vytvoření pietního místa přispělo k uchování této tragické události v povědomí i těch občanů, kteří nebyli a nejsou současníky utonulých dětí a narodili se dávno po této události.

Symbolické dokončení výletu:

Až do roku 1966 se v Rakvicích nekonala žádná pietní akce, která by připomínala neštěstí školních dětí na Dyji. Jedinou připomínkou byla každoroční mše svatá sloužená v místním kostele. Je pravděpodobné, že tento „nezájem“ měl své kořeny v tehdejší politické situaci.

Komunisté se snažili potlačovat jakékoliv projevy občanské integrity a sounáležitosti, pokud to nezapadalo do jejich ideologie.

Dalším důvodem nekonání vzpomínkových akcí bylo hluboké a těžké trauma těch, kteří výlet přežili. Nesli si ho v sobě do dalšího života a neustále je pronásledovalo.

V roce 1966, při 30. výročí tragédie Dyji byla v Rakvicích uspořádána vzpomínková akce. Ze 77 dětí, které se ve zdraví vrátily z výletu, jich v Rakvicích zůstalo bydlet 15, ostatní se přestěhovaly do různých koutů republiky a většina těchto „zaběhnutých“ dětí se akce zúčastnila. Po pietní akci uskutečnili účastníci znovu výlet na Pálavské kopce. Povozy jely na místo tragédie a poté dál až na Pálavu, cíle původního výletu.

Symbolicky tak „děti“ dokončily nikdy nedokončenou cestu i za své zemřelé spolužáky.

Na místě bývalé školy je dnes obecní úřad, u jehož vstupu je vedle busty T.G.M umístěna kovová deska se jmény utonulých dětí.

Událost je v Rakvicích i okolí stále živá a dá se říci, že se navždy zapsala do tzv. kolektivní paměti.

Až jednou budete mít cestu kolem Rakvic, nebo Nových Mlýnů, věnujte trochu svého času zastavení na hřbitově, nebo u památníku na místě neštěstí. Stanete se tak i vy součástí této paměti a lístkem v kytici pomněnek pro 32 čistých duší, které až na jednu navždy zůstaly dětmi.

Odpočinutí věčné dej jim Pane a světlo věčné, ať jim svítí…

• Jaroslav Malinka *1926 - 10 let
• Vítězslav Hýbl *1926 - 10 let
• Ladislav Krůza *1926 - 10 let
• Tomáš Průdek *1926 - 10 let
• Václav Sláma *1925 - 11 let
• Marie Herůfková *1924 - 12 let
• Marie Holcapflová *1924 - 12 let
• Ludmila Jilčíková *1925 - 11 let
• Anežka Neuhauserová *1926 - 10 let
• Anežka Něníčková *1925 - 11 let
• Ludmila Průdková *1924 - 12 let
• Jarmila Opršalová *1924 - 12 let
• Blažena Řezáčová *1924 - 12 let
• Libuše Suchyňová *1926 - 10 let
• Růžena Švástová *1926 - 10 let
• Aloisie Vávrová *1926 - 10 let
• Václav Bednařík *1924 - 12 let
• Václav Burian *1925 - 11 let
• Karel Polínek *1925 - 11 let
• Emil Švarcer *1925 - 11 let
• Žofie Bednaříková *1925 - 11 let
• Františka Grégrová *1925 - 11 let
• Božena Kovaříková *1925 - 11 let
• Františka Latýnová *1924 - 12 let
• Květoslava Lukšová *1925 1 -11 let
• Ludmila Lukšová *1925 - 11 let
• Bedřiška Pácalová *1925 - 11 let
• Božka Pešová *1925 - 11 let
• Ludmila Režná *1926 - 10 let
• Božena Rozsypalová *1926 - 10 let
• Jarmila Suchyňová *1925 - 11 let
• František Belech *1913 - 23 let

Použité zdroje:

- Česká televize - Osudové okamžiky, Nové Mlýny 1936

- YT kanál Badatelé.net - Zapomenutá neštěstí: Nejtragičtější školní výlet v dějinách https://www.youtube.com/watch?v=ivXZi_PFoRo

- MUNI, bakalářská práce Bc. Tereza Průdková - Tragédie na Dyji.

Školní výlet 26. května 1936 v historickém kontextu. Brno 2019

https://is.muni.cz/th/iwwd6/diplomka_TISK.pdf

výborná práce – doporučuji přečíst

- MZA Brno, digitalizované matriky zemřelých, Rakvice 1909-1945, kniha 3336, str. 91-93

https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/11791?image=216000010-000253-003370-000000-003336-000000-00-B11684-00910.jp2

- Verše v textu - dobová píseň Vlny zrádné Dyje · František Poupě · František Blahník https://www.youtube.com/watch?v=KivaVkBB46Y

Místo neštěstí dnes

Místo neštěstí dnes

Místo neštěstí dnes

Památník na místě neštěstí

Pietní místo na Rakvickém hřbitově

Pietní místo na Rakvickém hřbitově

Pietní místo na Rakvickém hřbitově

Hrob řídícího učitele Horňanského

Památník na rakvickém hřbitově

Dnešní mapa místa neštěstí

Bývála škola, dnes obecní úřad

Tabule na obecním úřadě

Dobový tisk

Dobový tisk

Dobový tisk

Dobový tisk

Dobový sborník veršů a psaní rakvickým dětem

DObový náčtr místa neštěstí

Písemná z mínka od neznámého rakvického dítěte

Zápisy v matrice zemřelých obce Rakvice

Zápisy v matrice zemřelých obce Rakvice

Zápisy v matrice zemřelých obce Rakvice

Zápisy v matrice zemřelých obce Rakvice