Ondulujeme si nohy s panem M.

Lidi, čtěte ty popisky na těch obalech! Pan M. už je držitelem ocenění za čištění zůbů depilačním krémem, nebo za čaj s kořením do guláše, ale tentokrát dokázal skutečný majstrštyk.

To bylo tak. Jak už je známo, pan M. nám začal běhat. Ne, že by se úplně vyžíval v tom, se každý večer plazit domů na hraně infarktu, ale po nějaké době začal tento masochismus skutečně nést výsledky v podobě odstranění pravidelné nutnosti přešívat poslední knoflík na košili, váha už také neukazuje tak často error ve stylu kalkulačky, která má zobrazit příliš vysoký výsledek, odpadla nutnost používat místo opasku část hasičské hadice a také, což je potěšitelné, když se pan M. hlavně po ránu před zrcadlem tak nějak chytře natočí a opatrně zatne, lze při troše dobré vůle na některých místech na okamžik zpozorovat i nějaký ten sval.

Povzbuzen těmito úspěchy, pan M. nerozvážně na začátku měsíce odkliknul v aplikaci, kterou používá k běhání, sebevražednou výzvu, kde člověk musí za měsíc uběhnout dohromady alespoň 100 km.

Když trochu vystřízlivěl z pocitu starého mazáka, pro kterého to přece po 3 měsících běhání (kdy se mu již daří většinou úspěšně předbíhat i děti na tříkolce) bude hračka a trošku si to spočítal, udělalo se mu poněkud nevolno, protože to vycházelo, že teď bude muset běhat furt, zvlášť když nezafungoval důmyslný workaround a to připevnění chytrých hodinek na sousedova psa s důvěrou, že mu přítulné zvíře pomůže s nějakým tím kilometrem navíc.

Bohužel, bestie, která jindy pravidelně zdrhá a najdou ji vždycky až za dva dny průměrně 15 kilometrů od domu, v závislosti na výskytu hárajících objektů zájmu, se tentokrát rozhodla vzít si homeoffice a celý týden se i přes úpěnlivé domluvy líně povalovala na sousedově dvorku.

Tudy tedy… tedy tudy…tady tudy, prostě tímto způsobem cesta nevedla a začalo to vypadat, že těch 100 km bude pan M. muset skutečně dosáhnout vlastními silami. A tak se do toho opřel. Běhal všude, kde to bylo možné, dokonce i ve frontě u pokladny v obecní Jednotě a často také vždycky aspoň na chvíli odbíhal od rozpitého piva U Pštrosa, což mezi místními vedlo k přezdívce Forrest Gump (tedy ona popravdě vznikla ze záhadných důvodů ještě před tím, než začal běhat) a místní matky vystrkovaly své dcery ze vrat, jen aby si jich ten houževnatý chlapec všimnul. Pan M. se nenechal zlákat nízkými pudy a běhal dál, což se mu předevčírem stalo osudným.

Namísto lesních cest, kde obvykle cileně absolvuje poslední kilometr trasy tak, aby nikdo nezpozoroval jeho uvadající rychlost dýchavičného šneka, potřísněného slinami (protože flusněte si před sebe, když tomu běžíte naproti), si odvážně vybral cestu ulicemi města. To byla strategická chyba, neboť trasa vedla mimo jiné i kolem Pštrosa, před kterým stálo, jako každý večer tradiční osazenstvo zodpovědných otců a matek od rodin, sbírající síly a promile před návratem domů z práce, které samozřejmě pana M. poznalo již z dálky.

Nedalo se už nic dělat a tak, aby pan M. neztratil pověst vrcholového sportovce, musel opustit své dosavadní vycházkové tempo, zrychlit a předpisově zakopávat nohy (jako to viděl na videích u těch borců, co běhají maraton za 2 hodiny), aby to alespoň na tu dálku vypadalo, že skutečně běží. Odměna v podobě potlesku a letících vajglů byla opojná, ovšem už za rohem pan M. zjistil, že tempo maratonských běžců ještě zdaleka nevyhovuje jeho aktuální konstituci a zbytek trasy domů přilezl jen díky opravdu silné vůli a z keře ulomeného klacku. Vyzout a svléci se, se mu podařilo jedině v leže a do vany bylo třeba se převalit parakotoulem.

Druhý den už mohl pan M. alespoň chodit, i když navenek to tak zřejmě nevypadalo, protože v autobuse ho pouštěli sednout důchodci o berlích a jindy nepřátelský řídič speciálně kvůli němu vytáhl nástupní plošinu pro invalidy. Do odpoledne se situace poněkud zlepšila, takže po návratu z práce pan M. svojí známou brilantní logikou vyhodnotil, že by možná pomohlo si jít zase trošku zaběhat, aby se svaly zahřály a protáhly.

Blbý nápad. Tentokrát pana M. musel přivézt domů obecní blázen Roman na káře, na které vozí sesbírané chcíplé kočky a kradený hnůj z pole.

To bylo poprvé, kdy pan M., jinak známý odpůrce léků všeho druhu (dejte to pryč, přece nejsem tak starý, abych musel zobat nějaké prášky, silné tělo, jako je to moje, si poradí samo), kdy jediné, co je ochoten použít, je živočišné uhlí, protože mu to chutná, jako Stará myslivecká, připustil, že zde již opravdu musí nastoupit zázraky farmaceutického průmyslu a rozhodl se zapátrat doma po nějakém přípravku na mazání chcíplých nohou. Tradiční Lesana příliš nepomohla a navíc po ní dostal pan M. nezvladatelnou chuť na peprminotvý likér. Bylo se tedy třeba poohlédnout po něčem účinnějším.

A zde přichází poselství celého příběhu, a to, že na otázku „Kde máme takový ten krém, jak ti po něm znecitliví nohy i s kusem zadku a musíš se pak zbytek dne pohybovat blízko záchodu, protože nepoznáš, kdy to na tebe jde?“ se člověk nesmí spokojit s pouhou obecnou odpovědí „Někde v šuplíku pod umyvadlem, ta tuba je taková jakoby do stříbrna a u názvu je přídomek, něco jako plus, nebo strong, nebo podobně!“. Je třeba zkoumat více, protože se vám může stát, že tubu odpovídající popisu skutečně naleznete a když vidíte v názvu něco jako OS, logicky vám to připomene, že tak se latinsky řekne kost (víte to, protože jste na střední prolétli z biologie a dělali opravnou zkoušku pro jistotu zodpovědně 2x), tak to musí být určitě ono, natřete se s tím poctivě opravdu všude, vůbec vám není podezřelé, že to docela pění, v posteli si libujete, jak to pěkně hřeje a ráno vás musí před zrcadlem křísit a odrazovat od sebevraždy.

Kudrnatost to způsobilo skutečně kvalitní, takže kdybyste někdo potřeboval opravdu výjimečné ovčí rouno, je ho dost. Na všechny se dostane.