Jak si pan M. napravoval záda

Jsou dny, kdy se člověk i při sebevětší snaze nevyhne problémům, ostudě, záchytce, nebo je alespoň za většího blbce, než obvykle. U pana M. jsou takové dny již spíše pravidlem. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Ten den se Pan M. musel již brzy ráno dostavit na místní zdravotní středisko, kvůli rehabilitaci. Přede dvěma týdny lehce naražená záda už nebyla skoro cítit a pan M. je zase jako rybička. Většinu dne už chodí jen v mírném předklonu, děti už na něj téměř přestaly volat Quasimodo a dokáže se už občas i chvíli bavit bez úpění, prokládaném sprostými slovy.

Do vany se panu M. ještě pořád nasoukat nedaří, ale to není nic, co by nezakryla omamná vůně parfému Duch Moskvy, který má pan M. ještě z pozůstalosti po strejdovi, který jel v roce 1985 do SSSR odměnou za první místo ve sběru mandelinky bramborové na lánech místního JZD. Jako příbuzný pana M. byl i strýc pochopitelně také velice chytrý a proto pro vítězství obětoval celou jednu sezonu a místo rajčat a mrkve na celé svojí zahrádce vysadil brambory a půjčoval si mandelinky i od sousedů, aby se u něj množily a on jich měl pak víc. A protože byl opravdu velký myslitel, ale špatný chovatel mandelinek, těmto byla brzy jeho zahrádka malá, a protože jich bylo opravdu hodně, vesele se rozšířily do dalekého okolí. Ten rok je pak v historii země všeobecně známý, jako bramborový hladomor, kdy broukům padla za oběť prakticky celá státní úroda a bramborovou pomoc nám poslalo mimo jiné i Somálsko, neboť ani tam už se nemohli dívat na tu bídu, které u nás nastala.

Ale zpět k té rehabilitaci. Panu M. bylo předepsáno několik „sezení“, že mu to prý pomůže. Dost o tom začal pochybovat poté, co zjistil, jak to celé bude probíhat. Po příchodu do čekárny se usadil a usnul. Po probuzení a zjištění, že uběhla téměř hodina a nevypadá to, že měl o něj někdo zájem, se rozhodl zaklepat na dveře. Nebylo ani moc kam. Celé dveře byly polepeny různými výhružnými cedulemi s obrázky lebek a zlomených kostí, tak se nakonec rozhodl zaklepat přímo na ceduli NEKLEPAT!

Dveře se otevřely a když se pan M. rozkoukal v náhle potemnělé místnosti, začal se dusit. Tento stav byl zřejmě v důsledku chlupaté gorilí paže, obepínající jeho krk. Představila se mu jeho rehabilitační sestra a tiše mu zahlaholila do ucha, že jestli ještě někdy na ty dveře zaklepe, zažije rehabilitaci, po které mu bude zbytečně velká i dětská rakev. Po té ho sestra - tedy co tak pan M. viděl mezi barevnými mžitkami spíš větší sestra Arnolda Schwarzenneggera, ale s knírem a rtěnkou, jemně vtáhla do ordinace a praštila s ním na lehátko.

Následující asi půlhodina byla vyhrazena střídavě zoufalým pokusům pana M. jakýmkoliv způsobem uniknout z budovy (a vůbec města) a tréninkem řecko-římského zápasu spolu s Arnoldovým komentářem, jaké cviky bude pan M. doma trénovat a příště pod trestem pomalé smrti převádět, aby byla jistota, že se na to nevykašlal. V jednu chvíli už to bylo poměrně bolestivé a tak se pan M. odvážil zeptat, jestli Arnie ví, že ta noha, kterou mu zrovna ohýbá, se normálně ohýbá na úplně jinou stranu a je už dost nepříjemné, když už mu při tom cviku odpadává i maso od kostí. Arnie zabručela, že ona je tady odbornice a jestli si pan M. chce stěžovat, invalidní vozíky jsou k zapůjčení v přízemí.

Pan M. zaťal zuby a pohledem na hodinky mu svitla naděje, že tento rozsudek smrti přece jen možná přežije, protože do konce vyhrazeného času zbývalo už asi jen 5 minut. To vydrží! Minutu před vypršením se s vypětím sil posadil a požádal Arnieho o berle, aby mohl vůbec vyjít z ordinace. Arnie se usmála, až z toho panu M. vylezly plomby a radostným hlasem panu M. oznámila, že má veliké štěstí, protože jí odpadl další klient a má na něj tedy dalších 40 minut.

To už nebylo vůbec vtipné. Pan M. se rozhodl pro sebevraždu skokem z okna v přízemí, ale byl příliš pomalý a svalnatá ruka s černými chlupy ho těsně zachránila před nerozvážným činem. Pan M. se ještě ve smrtelné křeči pokusil vyťukávat na radiátor morseovkou SOS, ale odpovědí mu bylo jen to samé SOS vyťukávané zřejmě z jiných ordinací. Smířil se tedy svým osudem. Sbohem světe!

Další procedury už nebyly cviky, ale zajímavý přístroj, kdy Arnie pana M. upnula do postroje a motor visící u stropu mu vytáhl nohy a pánev nahoru, přičemž záda zůstala ležet na lehátku. Procedura byla poměrně úlevná, to je pravda. Drobnou pihou na kráse bylo to, že postroj byl poněkud těsně utažen a pohybem nahoru se panu M. malinko poodhrnuly trenýrky. Jak moc, se mohl jen domnívat, ale je pravda, že na mezi hýžděmi cítil poměrně dost průvan na šourku měl znatelnou husí kůži.

To by se asi také dalo vydržet, kdyby Arnie panu M. neoznámila, že si na chvíli odskočí, kdyby něco, tady je vypínač a čau! Zřejmě měla mnoho starostí, protože při odchodu jistě omylem zapomněla zcela dovřít dveře z ordinace do čekárny. Pan M. tedy mohl dokonale pozorovat prostor čekárny, ve které minimálně polovinu lidí pan M. znal a téměř denně se s nimi při různých příležitostech potkával. Někteří mu dokonce zamávali. Většina tedy utekla. Hlavně děti. Po chvíli už byly panu M. nepříjemné nejen zvědavé (a podle pana M. určitě spíše obdivné) pohledy osazenstva čekárny, ale i krev, která se mu z visících nohou postupně hrnula do hlavy. Při snaze mačkat dálkové ovládání přístroje, které mu dala Arnie postupně zjistil, že do něj někdo zapomněl dát baterie. Tužkové. AAA. 3 kusy.

Nakonec to pan M. vyřešil tím, že omdlel a probudil se až na ulici před budovou. Do dnes neví jak. Oblečený, jen lehce vlhké trenýrky ho studily na jeho husí kůži. A protože den teprve začínal, odbelhal se do východu slunce. Má totiž dnes ještě v plánu i jiná zajímavá dobrodružství…