Jak se pan M. povozil

V životě člověk potká spoustu radostí. Některé z nich v zápětí zapomene, ale některé si pamatuje celý zbytek života. Třeba kolotoče. V podstatě nevinná zábava, ale v podání pana M. opět peklo na zemi.

Už to zase vypuklo. Barevná světla, míhající se nocí, zvracející teenegeři a Poupata, hraná na plné koule téměř nonstop tak, že i sousedi museli na ty 3 dny odvézt hluchou babičku na chatu k tankové střelnici, aby měla aspoň chvíli klid.

Dospělý se to většinou snaží ignorovat, ale před dětmi se tahle zrůdnost utají těžko. Potkalo to i pana M. Chtě nechtě musel kapitulovat a návštěvu kolotočů synovi přislíbit. Nemohlo to být hned, protože ještě jeden den trvalo, než přijel obchodní zástupce od Nebankovní společnosti s finanční injekcí, protože jak si tak pan M. orientačně zjišťoval ceny komodit, jako je jízdné na řetízkáč a cukrová vata, dospěl k závěru, že zde pomůže jen zástava nemovitosti, nebo punčocha přes hlavu spojená s návštěvou místní pošty. A punčochu doma nenašel.

I nadešel den D a pan M. se vypravil společně s mini M. za chvilkami radosti a krvácející peněženky. Protože je pan M. chytrý a počítal s tím, že radovánky asi nějaký čas potrvají, pro jistotu, navštívil preventivně několikrát toaletu, aby se ujistil, že ho v nečekané chvíli nepřepadne krajní nouze, jak je u něj často zvykem.

Hned na začátku zábavní zóny se snažili neopatrné hejly oškubat prodejci všemožných cetek a horkého zboží, které aktuálně mezi dětmi a mládeží frčí. Pro pana M.nastaly tradiční chvíle přesvědčování a psychologických úskoků, za které by se nemusel stydět ani elitní vyjednavač s arabskými teroristy. Nakonec to uhádal jen na cukrovou vatu v kýblu (!), i když při vytahování dvou stokorunových bankovek začal před očima vidět černé, točící se skvrny a musel si na chvíli sednout na zem.

Mini M. hrábl do kyblíku, ochutnal a se znuděným výrazem „už to nechci“, podal panu M. kyblík a pro jistotu se uklidil vzdálenosti, kam trestající paže nedosáhne. Následovalo půlhodinové, neúspěšné přesvědčování prodavače, že jsme si to rozmysleli a tu vatu chceme vrátit ve 14 denní lhůtě bez udání důvodu. Reklamace by možná i vyšla, kdyby se pan M. omylem rukama od vaty nepřilepil k několika vystaveným fejkovým Labubu, nebo jak se ta zrůda jmenuje. Z následujícího výstupu si pan M. odnesl svůj kyblík vaty, nějakou tu modřinu a chlupaté dlaně, se zbytky oněch populárních postaviček.

Dále následovala silná disciplína pana M. Střelnice. Stálo to tedy mnoho sil, přesvědčit mini M. o tom, že uvidí, jak se strkají do kapsy i odstřelovači americké námořní pěchoty, aby při tom přestal vyvracet oči k nebi a posunky ukazovat něco jako vousy až na zem, což snad mělo být náznakem nadměrného stáří, či co. Nadšení pana M. trochu ochladlo, když zjistil, že 5 ran už nestojí pětikorunu, jak si vždycky pamatoval, ale bude muset pěkně zašustit papírovou bankovkou. A po pěti ranách další, protože výsledkem precizní odstřelovací techniky pana M. byly dva ztracené broky v trávě ještě v průběhu nabíjení, jedna trefa do prosklené vitríny na okraji maringotky, postřelený kolotočář, který procházel zrovna kolem, když pan M. zkoušel střílet se zavřenýma očima a poslední rána šla nepatrně, asi metr nad špejli s vybranou růží. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že pan M. se bude muset poohlížel po bankomatu, aby mohl ve svých střeleckých pokusech pokračovat, obsluha střelnice s lítostivým pohledem špejli s růží ulomila, zahrála na trumpetku jakože „tu ho máme, šampiona!“, dala ji panu M. a zavřela střelnici s cedulí „došla munice a nervy“. Mini M. byl samozřejmě za vystřelenou růži od otce rád a ve chvíli, kdy spatřil poblíž své spolužáky, obratem ji ztratil v kanále.

Následovala další výkladní skříň pouťového umění pana M. a to Autíčka. Tam věděl, že syna nezklame. Málokdo umí ten krám s pneumatikou okolo tak bravurně řídit. Trochu nejistoty v tu chvíli ale do pana M. vneslo slabé zabublání v dutině břišní, které neznačilo nic dobrého, ale pan M. je v těchto věcech profesionál, tak věděl, že má ještě spoustu času. Když skončila předchozí jízda a autíčka byla volná, vyběhl pan M. hned jedno z nich ukořistit, protože si z dětství pamatoval, že kdo neuloví autíčko, nejede. Naštěstí byl oproti minulosti již většího vzrůstu a také hmotnosti, takže těch několik dětí, které ho ke své smůle předběhly, bylo příliš pomalých, aby unikly smrtícím šťouchancům pana M. a ten nejodolnější harant, co se cpal za volant, bude na to přišlápnutí vzpomínat ještě dlouho.

Pana M. malinko zaskočilo, že od dob jeho dětství se ta autíčka nějak zmenšila a tak, když se do něj nacpal i s mini M., dost mu vadila kolena na bradě a mini M. také dost nadával, že tak placatý ještě nikdy nebyl. Všimla si toho bohužel i nervózní obsluha a pan M. musel chtě nechtě vozidlo opustit a jízdu mini M. sledovat napřed z okraje jízdní plochy, ale po několika výkřicích „to je můj kluk, ten vám to natře!“, „předjeď ho, vždyť jede jak lenochod!“ a „kdo vás učil řídit, troubové!“, byl obsluhou vyveden až za hranice autodromu. Škoda. Mohl přispět dalšími cennými radami a zkušenostmi ze silničního provozu. Po konci jízdy se panu M. trochu zdálo, že mini M. od něj začal udržovat poměrně velkou vzdálenost a když se ho okolostojící spolužáci ptali, kde je jeho otec, podezřele ukazoval úplně jiným směrem.

Poslední zastávka byl řetízkáč, kde chtěl pan M. zavzpomínat na sladkých 15, kdy vesele, posilněn otcovou griotkou, schovanou ve skříni za prádlem, pozvracel za jízdy kolotočáře (i když schovaného v budce), ovládací pult a většinu přihlížejících. Když dal mini M. dvě dvoukoruny, aby šel koupit vstupenku, mini M. celkem dost hlasitě zavyl, sebral panu M. z kapsy peněženku a šel. Už při nastupování do sedaček se panu M. zdálo, že cítí známý tlak ve střevech, ale přičítal to jen nervozitě z atrakce. Nepřidal tomu ani komentář kolotočáře, že hrochy vezl naposledy jeho otec na štaci v Zimbabwe a že bude muset zase měnit řetěz.

A už to jelo! Z neznámých důvodů si mini M. sednul na úplně protější stranu, takže pan M. musel oželet plánované „motání sedaček“, kterým chtěl ukázat, že je ještě pořád mlád a plný legrace, ale i tak byla jízda zábava. Zábava do té doby, než z pana M. ušla bublinka. Taková malinká bublinka ze spodní strany značí přicházející velký problém. Pan M. chvilku doufal, že to přejde, ale odstředivá síla kolotoče udělala své a začala tlačit veškerý materiál obsažen v panu M. směrem ke vnějšímu perimetru. Zábava pomalu končila. Pan M. začal počítat vteřiny a poprvé v životě ocenil to, že jízda trvá pouze 2 minuty. „Už to bude! Brzy bude konec!“.

Jenže to se šeredně mýlil. Kolotočář už už sahal po tlačítku stop, ale najednou popadl mikrofon a zahlaholil „Máme tu další prodlouženou jízdu! Prodloužená jízda jen pro vás! Ať to sviští!“ Ono to svištělo, ale podezřele hlasitě ve střevech pana M. Situace byla už tak zoufalá, že se začal poohlížet dolů, po případném nouzovém místu dopadu munice. No nesmějte se, to fakt nebyla legrace!

Po dalších 2 minutách a zatnutých zubech utrpení skončilo a kolotoč se zastavil. Pan M. pomalu slezl dolů a nevnímal lákavé nabídky několika přihlížejících důchodců, že mu pomůžou ze schodů, protože je na tom očividně hůř, než oni. Zbýval poslední naděje. Hospoda na kraji areálu. To byla záchrana. Pan M. dokonce zapomněl, že je tam s ním i mini M., ale nezdálo se, že tomu by to nějak extra vadilo. Hřála ho v kapse ukořistěná peněženka.

Těch 100 metrů do hospody bylo nekonečných, i když panu M. všichni vyděšeně uhýbali z cesty. Konečně se dostal dovnitř podniku. Ale ještě nebylo vyhráno. Na dveřích se skvěla cedule KLÍČ OD WC U VÝČEPU! Pan M. se tedy z posledních sil došoural k pípě a s krvavýma očima a třesoucími se rty zašeptal, že chce teda ten klíč. „WC jen pro pro hosty restaurace!“ Zahlaholila paní za pultem a nevypadala, že by chtěla smlouvat. „Tak prosím jedny sirky“, zašeptal pan M. „Sirky nevedeme, buďto pivo, nebo nic!“ houkla výčepní. „Tak tedy prosím jedno pivo, ale honem, nebo bude veselo!“, hlas pana M. pomalu slábl. „A jedenáctku, nebo dvanáctku?“ Zaznělo posměšně. „To už je jedno“ hlesl pan M. a strhl klíč ze zdi i s háčkem a dvěma poličkami.

A víte co? On to dokázal! Dvěma skoky byl na toaletě, nepopsatelnou silou vytáhl z kabinky za límec štamgasta, který se ho snažil naivně přeběhnout a nebe se otevřelo a přijalo ho ve svou náruč. Po hodině, pak už po sobě pan M. v klidu uklidil, otřel stěny kabinky a kýblem opláchl mísu, takže uklízečka večer bude mít už práci jen na slabou hodinku, dopil mezitím už teplé pivo, vrátil klíče a vydal se zpět směrem ke kolotočům, kde do té doby úřadoval mini M. Šlo mu to dobře, protože pan M. po kouknutí do peněženky smutně hleděl do kapsičky, kde předtím odpočívalo několik Palackých. No, poučení pro příště.

Příště se půjdou pobavit na psí cvičiště. Jsou tam také rozmanité atrakce a prý tam platí pouze psi.