Jak pan M. odpočíval v pokoji

Návštěva hřbitova je pro mnohé nepříjemnou povinností, ale jsou i tací, jako například pan M., který má hřbitovy vyloženě rád. A to i přes to, že jeho návštěvy většinou končí nechtěným pobavením návštěvníků i nebožtíků.

Tento příběh neměl původně vůbec vzniknout, protože pan M. si v očekávání dalšího katastrofického scénáře slíbil, že tentokrát udělá všechno správně, bude připraven a vyhne se všem činnostem, které by mohly opět zavánět ztrátou důstojnosti a PŘEDEVŠÍM už v něm nebude figurovat cokoliv připomínající záchod a činnosti s ním spojené. Že to tentokrát fakt klapne a bude to NORMÁLNÍ den průměrného člověka, protože další zažitky na toto téma už mu prostě nikdo neuvěří. Opět marně…

Bývaly doby, kdy pan M., silně ovlivněn duchařskými filmy, chodíval na hřbitov s fotoaparátem a šikovně ukryt za náhrobky fotil na všechny strany cokoliv se kde šustlo s touhou, že jednou objeví na některém snímku postavu v prostěradle. Nikdy bohužel neměl štěstí, až na jeden případ, kdy se přes půl hřbitova plížil za tajemnými zvuky, už z dálky pilně fotil bílou, pohybující se skrvnu na jednom z hrobů, aby potom na místě zjistil, že jde pouze o obnažené pozadí mužské části páru uprostřed radovánek. Protože má pan M. dobré srdce, přejícně chtěl nechat dvojici započatou akci dokončit a nenápadně začal ustupovat z dosahu. Bohužel v cestě někdo zapomněl čerstvě vykopaný hrob, takže ve chvíli, kdy se pan M. vydrápal z díry ven, plivajíc hlínu a sprostá slova, zahlédl už jen dvě bílé skvrny mizící v dáli.

Podobná situace ho potkala při další z jeho toulek hřbitovy, kam po opadnutí duchařské horečky často chodíval v noci relaxovat a užívat si věčného klidu. I stalo se, že při jedné ze svých nočních návštěv odpočíval mezi hroby tak hluboce, že nepatrně zadříml a procitl zrovna ve chvíli, kdy se je jedna ze stařenek, starajících se o prostory hřbitova zastavila pro zapomenutou konev. Pan M. ještě trochu dezorientován náhlým probuzením stačil pouze pozdravit a zeptat se „kde to jsem?“ Pak už se nebylo koho ptát, neboť v sobě do té doby polochromá paní zázračně nalezla ducha amerických sprinterů a panu M. po ní zbyla jen ona konev, kolo a několik ortopedických pomůcek.

Protože pan M. je chytrý, na základě této zkušenosti při dalších návštěvách používal rozsvícenou čelovku, aby byl již zdaleka viditelný, což neslo své ovoce, neboť před ním už nikdy nikdo neprchal, zato dostal jednou holí přes záda od aktivního důchodce, číhajícího na opilce z nedaleké hospody, kteří si tam s oblibou chodili ulevovat na zeď.

Přišel podzim a jako každý rok i čas Dušiček a tedy především úklidu a výzdoby hrobových míst. Tato záležitost potkala i pana M. Nadšením zase tak moc nesršel, protože ho čekalo drhnutí pomníku kartáčem, jak to vyžadovala seniorní část rodiny, zdlouhavé přesazování květin, aby to tam měl děda, který kytky nesnášel pěkné a také následné každoroční obnovování zlatých nápisů na pomníku, které musel provádět pan M., protože se mu z rodiny za střízliva nejméně klepala ruka. Nápisy zručně prováděl zlatou fixou, která se nedala jen tak smýt, takže, když se mu jednou při psaní zachtělo na toaletu, při snaze činnost urychlit a tedy mírném nesoustředění, omylem napsal u dědy VlastimYl a ještě se mu nápis o dvě písmena nevešel na pomník. S nápisem VLASTIM nebyl spokojen jen on, ale i ostatní rodina, takže po zamítnutí plánu pokračovat s nápisem dokola pomníku s tím, že by L bylo již na druhé straně, mu nezbývalo jméno škrtnout a napsat znovu, správně pod to. I když vždycky nápisy vydržely tak zhruba rok do příštích Dušiček, kdy byly obnoveny, fixa se ukázala, jako poměrně trvanlivá a až po třech letech to někdo z rodiny nervově nevydržel a zajistil kameníka, který pomník celé odpoledne brousil a vymohl si od celé rodiny doživotní slib, že „toho debila už k tomu pouštět nebudou“.

Také s výzdobou hrobového místa bývaly v případě pana M. patálie. Protože je chytrý a má v hlavě samé úžasné a inspirativní věci, nezbývá v ní moc místa pro pamatování si jakýchkoliv čísel, nedej Bože, tvoří - li datum. Býva tedy většinou překvapen, že už jsou zase Dušičky a dost často tedy opomene zajistit příslušné květiny, svíčky a další propriety určené pro radost zemřelých, což zjistí vždy až stojí u hrobu s prázdnýma rukama. Pro chytrost a nápaditost pana M. to ale nikdy nepředstavuje větší problém. Nic, co by nevyřešila návštěva okolních hrobových míst, kde se vždy nějaká šikovná svíčka, či pěkný, nový věnec najde. Minulý rok se pan M. dokonce podařilo najít i vkusnou lucerničku a asi 30 kg červeného štěrku, který paní Zemánkové, nebo jak zněl nápis na tom pomníku, stejně neladil k obrubníkům.

Tentokrát se k nutnosti zajistit svíčky ale přidala nemilá povinnost. Pan M. dostal od rodiny úkol, zlikvidovat rostoucí tůji v čele hrobu. Tohle pravda trochu podcenil, protože se až do příchodu na místo domníval, že tůje je něco, jako zkomolenina růže. Zmátlo ho to U. Byl dost překvapen, že zkomolená růže je vysoká 2 metry, s kmenem o obvodu stehna brazilské tanečnice samby. To byla trochu čára přes rozpočet, protože si na odstranění „rostliny“ vzal s sebou pouze nůžky na větve z Lidlu, které se ohnuly už při prvním zoufalém pokusu „jestli to tím náhodou nepůjde“.

Pan M. byl ale klidný. Měl s sebou na pomoc eso v rukávu a to bratra, který byl neméně chytrý a vynalézavý. Nabídl se pana M. na hřbitov doprovodit i přes počáteční odpor, kdy neustále nesmyslně zmiňoval události z minulého léta, kdy na stejném hřbitově společně absolvovali pohřeb tetičky Máni, který v režii pana M. tehdy překvapivě neskončil návštěvou toalet, ale neméně trapnou příhodou s vozíkem, ujíždějícím i s rakví. To je ovšem úplně jiný příběh.

Po neúspěchu s nůžkami se pan M. začal pohlížet po vhodnějším nástroji. Tento nalezl v podobě rýče, který zručně odcizil z vozíku hrobníka, který se o dvě uličky dál chystal cosi vykopávat. Bude muset holt počkat. Má mít náhradní. S rýčem už práce šla o mnoho lépe, takže po slabé hodince už zbýval jen pařez na dně mohutného kráteru. Jáma byla možná zbytečně předimenzovaná, protože mírně zasahovala až do vedlejšího hrobu, kde se malinko propadly obrubníky a také náhrobní kámen už nebyl úplně vodorovně. Tuto nepříjemnost se podařilo panu M. opticky téměř dokonale zkorigovat zapůjčením náhradních obrubníků z okolních hrobů a podložením náhrobku tak, že nyní vypadal dokonce mnohem lépe, než před tím. Práce jej docela zmohla, takže na něj přišla žízeň. Pan M. má vždycky štěstí, takže kde se vzala, tu se vzala, stála tam spásná hřbitovní pumpa. Dostat se k ní přes všechny ty cedule s červenými nápisy, lebkami a vykřičníky nebylo nejlehčí, ale nakonec byl pan M. odměněn a mohl si vychutnat dostatek čerstvé, pramenité hřbitovní vody.

Už zbývalo jen vytáhnout pařez, zakopat jámu a zamaskovat stopy po rýči na výzdobě okolních hrobů. Bratr pana M. už to chtěl mít rychle za sebou, takže pařez objal a mocně zatáhl. Definitivně tím odstranil zbytky tůje ale i zbytky vedlejšího náhrobku, který už v tu chvíli byl spíše výzvou pro zručného kameníka, několik keramických uren z hrobu za ním a jedny starší manžele, kteří měli v tu chvíli smůlu a stáli opodál, v cestě letícímu pařezu. I proto se s panem M. rozhodli pro co nejrychlejší úklid místa činu a taktický ústup.

Zbytky tůje se podařilo nacpat do připravených plastových pytlů a pan M. se vydal jimi nakrmit nedaleký kontejner na hřbitovní odpad. Pytle byly poměrně těžké, takže podezřelý tlak ve střevní oblasti vnímal pan M., jako napínání svých více než vypracovaných břišních svalů. U kontejneru byl pan M. poněkud překvapen jeho výškou a skutečností, že i jeho ocelové paže, které si každý večer zálibně prohlíží v zrcadle, mají docela problém přehodit nacpané pytle přes okraj. Ale vy už dávno víte, že pan M. problémy řešit umí. Navíc je mrštný jako lasička, takže se ladně vyšplhal na bočnici kontejneru s tím, že bude lepší pytle zvedat shora a pak je jen překulit dovnitř. Brilantní plán se podařil až na drobný zádrhel a to ten, že uvnitř společně s pytli skončil i pan M. Nic neřešitelného, kdyby zevnitř stěn kontejneru byla stejná žebra pro šplhání, jako venku. Jenže nebyla.

Po chvíli marných pokusů o šplh po hladkých stěnách, kdy lasička v panu M. definitivně uhynula, pan M. aktivitu vzdal a po zavržení možnosti potupného volání o pomoc se rozhodl prostě počkat, až začne někomu chybět. V tu chvíli se ale slova ujala zkonzumovaná pramenitá voda (dle informací místních dokonale přefiltrovaná přes početné osazenstvo hřbitova) a začalo být zle. Podle zvuků a výbuchů střevní mikroflóry už nezbývalo mnoho času. To byl přesně ten okamžik, kdy si pan M. vzpomněl na své předsevzetí vyhýbat se v budoucnu ve svých příbězích tématu vyměšování. Pan M. míní, situace bohužel mění, takže začal zabývat plánem, co teď.

Pan M. je přesvědčen, že vás by také rozhodně nemohla napadnout ona šíléná, až téměř kacířská myšlenka, zaobírající se skutečností, že v kontejneru je vlastně klid, prostor a není do něj vidět. Ne! Ani na to nemyslete! Stačí, že na ni myslel pan M. a chystal se ji realizovat. Zoufalá situace si žádala zoufalý čin.

Před započetím provedení onoho šíleného plánu ale ještě zbývalo vyřešit otázku následné očisty. Ta byla naplánována za pomocí zbytků hřbitovní výzdoby a přítomných stuh VZPOMÍNÁME a v případě nutnosti taktéž ODPOČÍVEJ V POKOJI.

Rozhodnutí bylo tedy přijato a nezbývalo, než nouzový plán uskutečnit. Ještě než ruce pana M. ostudně začaly rozepínat opasek, přistálo mu na zádech několik oschlých věnců, váza a pytel listí. I ostatní návštěvníci hřbitova se zřejmě rozhodli pro úklid příbytků svých blízkých. Bylo to vlastně štěstí v neštěstí, protože v tu chvíli pan M. zapomněl na svůj záměr a než se mu podařilo vysypat všechno jehličí z uší a vázu z pod košile, objevil ho bratr, který si všiml, že pan M. už hodnou chvíli chybí a šel najisto. Záchrana z kontejneru proběhla v okamžiku i přes pohoršené pohledy návštěvníků hřbitova a překážející zbytky věnců po kapsách.

Zbývalo ještě vyřešit primární problém se zažíváním. Zde se přímo nabídl přilehlý kostelík s funkčními, i když teď již poněkud ucpanými toaletami, které sice bývají otevřeny pouze v době pohřbu, ale ke štěstí pana M. zde právě jeden probíhal. Dá se tedy říct, že příběh nakonec dopadl dobře a i díky šťastné náhodě nebude nikdo pana M. za znesvěcení hřbitova chodit strašit.

Tímto se pan M. hluboce omlouvá panu Josefu Masaříkovi, jeho truchlícímu příbuzenstvu a zejména pracovníkům pohřební služby PIETA za zmatečné pobíhání při hledání vchodu na toaletu v prostoru odnosu rakve a zejména za způsobené nechtěné vzpříčení nebožtíka mezi zárubněmi vchodových dveří a nutnost demontáže vozíku i s částí jeho pohřební schránky.