Žaloba na Klause = zostuzení senátu a demokracie

Jásat v posledních dnech musí  nejen všichni kritici existence Senátu  Parlamentu České republiky, nýbrž i odpůrci demokracie jako takové napříč hnědo-rudo-roajálním(doufám, že jsem na nikoho nezapomněl) politickým spektrem. Takovou šílenost, jakou v podobě návrhu senátorů na podání ústavní žaloby Ústavnímu soudu předkládá 28 členů parlamentní komory, která má ze své podstaty sloužit jako svého druhu pojistka proti možným hloupostem tu a tam přicházejícím z poslanecké sněmovny, dosud horní komora parlamentu coby produkt své vlastní iniciativy až do současné doby neprojednávala.

Že je pod touto nenávistnou fantasmagorií podepsána i bývalá „ústavní soudkyně“ je prostě dechberoucí a vypovídá mnohé i o lidských limitech této instituce, která by ze své podstaty měla sloužit jako esence moudrosti a právní vzdělanosti. Takto spíše člověka napadne lidové rčení o korelaci lidské blbosti a věku. Ale to pouze na okraj.

Daleko závažnějším problémem jsou úvahy o limitech demokracie jako procesu, který by měl generovat optimální optimální správce věcí veřejných a limitech schopností člověka něco takového dělat. Až se zdá, že tento proces diskreditace demokracie, výsledkem jejíž činnosti jsou takoví zástupci lidu jako poslanci a poslankyně Rath, Kočí, Škárka, Pekárek atd., musí snad někdo plánovat a řídit nebo se snad kvůli věku některých  aktivně vystupujících postav ještě stále jedná o doběh některých STB plánovaných akcí proti politické opozici. Nevím, ale logické vysvětlení naprosto absurdní  obžaloby prezidenta republiky Václava Klause z velezrady, tedy přesně z toho, čeho se tito politici mnohými svými hlasováními(např. o fondu ESM) dopouštěli, dopouštějí a nepochybně i nadále dopouštět chystají mě prostě nenapadá. Podepsáním tohoto ostudného návrhu dle mého mínění oněch 28 produktů mediokracie + úpadku vzdělanosti zostudilo nejen sebe, nýbrž i Senát parlamentu České republiky, což je již samo o sobě zaznamenání hodný výkon. Jejich jména by stejně jako jméno iniciátora petice Karla Janečka neměla být zapomněna jako jména nenávistných ubožáků, kteří jsou schopni urážet a napadat člověka, který jako poslední a téměř jediný hájí a hájil nejbytostnější zájmy své země.

Musím se přiznat, že takovou skepsi vůči fungování demokracie, jakou zažívám v těchto dnech, jsem dosud nepocítil. Může-li produkovat takovouto „elitu národa“, co přijde dál? Že by opravdu nebylo v lidských silách zvolit si rozumné a slespoň v minimální míře slušné zastupitele?