Cejch spikleneckých teorií

Centra dohledu nad myšlením obyvatel, situovaná v redakcích mainstreamových médií, vymýšlejí stále další a další klasifikační cejchy pro označení nepohodlných názorů, tj. takových, které nejsou v souladu se základními ideodogmaty typu univerzální přínos multikulturalismu, humanismu a demokracie, stejnost pohlaví a ras, či v poslední době i stále silnější potřeba globální vlády.  Ukázalo se totiž, že na četné kritiky  již nestačí jenom klasické nálepky jako populista, extremista, fašista či neonacista, které jednoznačně definují zavrženíhodnou podstatu oběti „jedovatého plivance, jenž se stává důkazem“, ale je zapotřebí nálepkovací arzenál inovovat o pojmy, jež přímo neklasifikují provždy oponenty do nějaké zdiskreditované skupiny, ale naznačují pochybnost o  jejich  intelektuální úrovni, když se odvažují uvažovat o něčem, o čem se prostě v „slušné“, rozuměj politicky korektní, společnosti neuvažuje.  A tak se na scéně objevuje nálepka „spiklenecká teorie“ pro mnohá témata, která se mezi lidmi objevují spontánně a stávají se konkurencí témat nastolovaných vyvolenými institucemi.

Netvrdím přitom, že do různé míry pochybné teorie, které je někdy legitimní nazvat i konspiračními, neexistují. To přece existují i opravdoví populisté(dle mého např. ČSSD), extremisté(použijete-li jakoukoli obecnou definici extremismu na politické strany, vždy Vám z toho vylezou Zelení) či neonacisté(bezpochyby podstatná část Národního odporu). Problém je v tom, že jsou nálepkou  „konspirační teorie“ často cejchovány i názory logické, které vadí pouze tím, že se zabývají tématy za i vymezenou čarou.

Prakticky dnes a denně se setkáváme s příklady, jež potvrzují oprávněnost mých tvrzení, že cejch spiklenecké teorie není ve své podstatě nic jiného  než  dehonestující nálepkou, která má vystrnadit z veřejné diskuse mocným za oponou nepříjemná témata. Stačí se touto optikou podívat na stávající kauzu Bátora/Schwarzenberg.  Jaký je rozdíl mezi tvrzením, že p. Bátoru dosadili na ministerstvo školství lidé z okruhu Václava Klause a tvrzením, že ministr zahraničí je ve své činnosti do jisté míry ovlivněn svým členstvím v netransparentním bildeberském klubu. Obě tvrzení jsou stěží dokazatelná. Přesto je jedno  z nich v médiích dnes a denně prezentováno jako nezpochybnitelný fakt, zatímco druhé je coby konspirační teorie přezíravě ignorováno. Za pozornost jistě stojí i míry aktivity investigativců, pátrajících po potvrzení toho, že Ladislav Bátora byl na MŠ dosazen lidmi z Hradu a jí téměř přímo úměrná pasivita týchž investigativců, které ani ve snu nenapadne položit podobné otázky na vztah Karla Schwarzenberga k bildeberské skupině. A co jenom položit dotaz, neméně důležitý je i styl jeho kladení – na jedné straně téměř estébácký výslech, na staně druhé devótní přístup.

Přímo ukázkovým příkladem používání cejchu konspirační teorie v praxi je přístup mínkotvůrců(vím, že je to nespisovný novotvar, ale mně přijde pro množinu skupin a osob pohybujících se ve sféře tvorby veřejného mínění výstižný) ke všemu, co se nějak dotýká vlivu netransparentních organizací(tajících svou hierarchii, činnost, finanční toky i členy) na naši současnost, politiku zejména. Prapodivné je to zejména u vlivu zednářských lóží. Pro investigativce by, jaký to rozpor se samotnou podstatou pojmu, jako by neexistovali.  Přitom vždy po určitém čase vyjdou na povrch fakta, která potvrzují, jak měli ve své době pravdu(stačí vzpomenout na pozdější odhalení, že svobodnými zednáři byli např. jak T.G.Masaryk, tak Edvard Beneš) ti, kdož na přehnaný vliv těchto elitářských skupin upozorňovali. Ve své době však byli pokrokáři vysmíváni neméně než ikona dnešních opravdových investigativců v dané oblasti Adam Bartoš. Abych byl dobře pochopen, netvrdím, že má ve všem pravdu. Kvůli netransparentní oblasti, v níž se pohybuje může občas ulétnout, ale díky Bohu a internetu za to, že alespoň  na danou problematiku soustavně upozorňuje.

Málo platné, žijeme prostě v kombinaci svobodné společnosti a matrixu. Je proto důležité rozpoznávat, které postupy do té či oné oblasti patří. To je však pouze jedna část rovnice o dvou neznámých, tou druhou, a dle mého důležitější částí, je uvědomění si, že celospolečensky vlivné  instituce a  vlivní jedinci mohou část, v některých případech i tu podstatnější, své činnosti vykonávat právě v oblastech „za oponou“. Nepochybuji o tom, že čím více světla tam dopadne, tím se nám bude žít lépe. Již jenom proto, že nejlepším prostředím pro nejsnazší byznys a  korupci je zprivatizovaný“ veřejný sektor lidmi a institucemi z netransparentního prostředí, což je další téma, kterému se naše masmédia vyhýbají jak muslim vepřo knedlu zelu.