Volám stop řvoucím televizním reklamám a upoutávkám!

Od toho věčného mačkání volume-čudlíku máme zničený ovladač. Chci náhradu! A schválení zákona, který udělá konec řvoucím reklamám... A proč ne? Všechny ostatní čudlíky na ovladači jsou OK. A jen ten zvukový máme prakticky nefunkční – tedy ten se značkou mínus. Proč asi?

Štve mě, že už jsou pryč ty doby, kdy si televize u nás doma, někdy coby barevná lampička, celodenně švitořila, zpívala, hrála, cosi brumlala a my se při ní nerušeně bavili, jedli, něco kutili, a i ta fádnost kuchyňské samoty při vaření s ní byla o fous snesitelnější. No a nebo jsme ji taky zaujatě (a nerušeně) sledovali. Jenže - kdysi se to obešlo takřka bez jediného dotyku zvukového čudlíku mínus. No, a tak mě žere, že už je ta doba, kdy zvukový čudlík v takové permanenci nebyl, dočista fuč. A chci tu dobu zpět.

Už drahnou dobu si doma připadáme jak myslivci na čekané. Jak televizi zapneme - už číháme, abychom byli v předstihu a nepropásli ten moment, kdy na nás hurónsky zařve předěl oznamující reklamní show, anebo kdy zařve nějaká nejapná upoutávka na jakýsi budoucí pořad v nedohlednu (sakra, proč ne alespoň na ten dnešní?). Oba ovladače (od tv a set-top-boxu) musíme mít na čestném místě na stole, abychom na ně dosáhli a byli rychlejší než ONI, utli JIM tipec a udělali tomu řevu přítrž. Někdy jsme oba až tak moc pohotoví (léta dřiny), že se naše ruce nad ovladačem srazí. Hbitější pak vyhrává a sklízí obdiv a pochvalný pohled za to blahodárné ticho s komentářem: „Ách, úleva!", „Uff, konečně!". A tak máme vlastně o zábavu postaráno i tehdy, kdy z televizní obrazovky vlastně ani žádná zábava neleze (a kdy tedy slouží opravdu jenom jako ta lampička).

Pravda, ještě je tu zvukový čudlík (mute), který nazývám neodborně „pauza" - tak ten já taky ráda. Už pro tu výhodu, že po jeho opětovném zmáčknutí je pak ta zvuková hladina na stejných decibelech, jak bylo před tím. Má to ale háček - pravidelně pak prošvihneme pokračování filmu. Takže tu zmíněnou zvukovou pauzu už volím opravdu jen v krizovce - a tou ještě je, krom té nechtěné „vsuvky", taky třeba leckdy „skvěle" nadabovaný film. Znáte to: protagonisté si něco potichu huhňají, vy natahujete ucho, zesilujete, no a pak vám hudba (nebo taky třeba projíždějící vlak) zařve tak, že nadskočíte metr vysoko (abych nepranýřovala jenom ty zmíněné nechtěné reklamy a upoutávky). No a nebo to pro změnu ti televizní technicko-zvukařsko megamágové schválně s těmi vyjetými decibely přeženou obzvláště, a to v bláhovém domnění, že nás tím obzvláště zaujmou. Omyl. Nezaujmou. Protože opak je pravdou: MY ty vyřvávající nesmysly nikdy neslyšíme. Protože jsme rychlejší, než oni. A pohotovější. Sice nám potom v uších ještě dobrých 10 vteřin doznívá ten šílený řvoucí tón, a sice za to máme dočista ošubrovaný ten zmíněný čudlík - ale aspoň máme (na nějakou dobu) klid. I naši sousedi.

A tak bych ráda věděla:

1. Která z televizí udělá KONEČNĚ ten vzácný první krok, aby divák KONEČNĚ nemusel šubrovat ten ztlumovač zvuku u ovladače svého televizoru?

2. Kdo nám vysvětlí, nač jsou vlastně ty reklamy a upoutávky v televizi, když je stejně vlastně nikdy neslyšíme? (Když tedy pomineme ten fakt, že nám jejich existence ještě víc zdražuje to už dost předražené zboží v obchodech). A i kdybychom přece jen někdy propásli tu vzácnou chvilku „být v předstihu", a my bychom přece jen nebyli rychlejší než ONI, tak stejně to neposloucháme. Protože: už máme na ty jejich „vsuvky" vypěstovanou alergii a svou pozornost při nich stejně totálně vypínáme. A k tomu ještě máme na ty uječené produkty averzi, takže je z principu a na truc nikdy nekoupíme.

3. Kdy bude Česko KONEČNĚ patřit mezi ony progresivní země (jako USA, Slovensko, Polsko), v nichž byli diváci vyslyšeni a kde byl zaveden onen skvělý zákon nařizující snížení hlasitosti reklam?

4. A konečně - kdo nám zaplatí koupi nového ovladače televize?

Vím, že jsou důležitější věci, které hýbou Českem a světem, ale... Už nás zkrátka nebaví, jak si na nás ti televizní mágové skrz ty výkřiky „vsuvek" a řvoucích hudeb a jiných pazvuků otevírají hubu. Pro nic za nic. Vlastně si kolikrát říkám, zda umí zvukaři a technici své řemeslo. A nebo zda je do toho někdo stále tlačí.

No a tak doma čekáme, kdy se tedy někdo z těch televizí konečně pochlapí a kdy mu taky konečně dojde, že ta televize by měla být jak koukatelná, tak i poslouchatelná. Že to jde jaksi ruku v ruce. No a že my diváci musíme často (bohužel) říct, že to vlastně obojí stojí za dvě věci.

Víte ale, co mě na celé té věci těší a uklidňuje a naplňuje škodolibým zadostiučiněním? Že stejné uši jako máme my, nakrklí diváci, mají i ti zmínění TV mágové, a že i oni doma trpí (a celá jejich rodina, včetně jejich dětí, miminek a starých rodičů) a že i jejich rodinný krb je tak „příjemně proteplen" těmi vyřvávajícími znělkami reklam se všemi těmi reklamními vsuvkami, upoutávkami, i tím (někdy) fušerácky udělaným dabingem. A že ty pazvuky obtěžují i jejich vlastní centrální nervový aparát. No a konečně - že i oni (jak pevně doufám) mají ošubrovaný ten inkriminovaný zvukový čudlík mínus. To mě naplňuje blahem.

Ale nicméně věřím (protože jsem optimista), že jednoho krásného dne některá z těch našich televizí procitne (coby první vlaštovka) a konečně objeví Ameriku. Tedy že jí KONEČNĚ dojde:

Že diváka o to více osloví, když ho nebude nepříjemnými řevy obtěžovat a od obrazovky odhánět. A tudíž ho nebude nutit vypínat či ztlumovat zvuk, anebo přepínat na jiný (konkurenční) kanál. A že ta vlaštovka pochopí (a to i bez zákonného nařízení), že dobrovolně korigované zvuky = více diváků, a tím i větší úspěšnost všech těch reklamních šotů a upoutávek.

A taky doufám, že se ostatní televize (tak jak bývá v našich končinách zvykem) po té vlaštovičce začnou opičit. V tomto výjimečném případě musím říct - už aby to tu bylo.