Už nic neplatí

Každý den píšu jeden text na základě pěti slov a dneska jsou to tato: Kino, myš, tramvaj, řeka, bůh.

Byl pátek večer, už se stmívalo, večeře chladla na kuchyňském stole a v obýváku hrála televize.

Babička se přišourala z pokoje a zavolala na celý byt:„Tak hergot pojďte jíst, bude to zase studený, nebudu to desetkrát ohřejvat!“

„Dyť už jdem“, ozvalo se od televize, „babi, nemůžem si to vzít sem? Dávaj pěknej film.“

Babička nakoukne dveřmi do obýváku:„ Ale to už jste viděli, ne? To je o tý myši, jak umí vařit?“

„Jo, to je ono, ale já to chci vidět ještě jednou. Babííí.“

„No tak já vám to tam donesu.“

„Kde jsou ty vaši tak dlouho? Přece už to kino muselo dávno skončit, ne?“

„Oni maj teď tramvaje výluku, tak to bude trvat dýl, než se vrátí.“

Babička jde do kuchyně a na podnos dá dva talíře s čočkovou polévkou, dva krajíce chleba a talířek s nakrájeným perníkem. Přinese vše vnoučatům před televizi, dívá se na pohádku s nimi a za chvíli se netrpělivě podívá na hodiny v mahagonové obývákové stěně.

„No, ale vždyť jeli jenom přes řeku, ne? Do toho kina na Smíchově, ne?“ nikdo jí neodpovídá, jen se ozve otrávené mlasknutí.

„Co, Janičko?“

„Jó, babi! My to sledujem. Neboj, jsou v pohodě, za chvíli jsou tady.“

„No, jó, jenom aby se jim, pro boba, nic nestalo.“

Ozve se šramot klíče v zámku. „No vidíš, dyť jsem to řikala, už jsou tady.“

„Ahój,“ ozve se ode dveří.

„No, kde jste, takovou dobu, už jsem měla strach.“

„Ale maminko, to jste nemusela, vždyť jsme byli jen kousek.“

„A na čem jste to byli, já už jsem zapomněla, děti koukaj na tu myš.“

„Na jakou myš?“

„No, jak umí vařit a ty ostatní myši jí pomáhaj, no hrůza. Tolik myší v kuchyni. To bych zakázala.“

„My jsme byli na filmu o Bohu.“

„No, tak to je něco jinýho, to vám schvaluju.“

„No, ale to bylo trochu jinak o Bohu než si myslíte, jmenovalo se to Bůh existuje, její jméno je Petrunija.“

„No, co to je? Jak se Bůh může jmenovat Petronila?“

„Petrunija, maminko.“

„No, to je jedno, hergot, ale Bůh byl vždycky mužskej. To už dneska nic neplatí, nebo co? Já jdu spát.“

„Dobrou noc, maminko.“

„Dobrou, a ztište si tu televizi!“

„Ano, maminko.“

„Jo, babi, dobrou.“