Rozhodnutí

Každý den píšu jeden text na základě pěti slov a dneska jsou to tato: Pět, čtyři, tři, dva, jedna...

Když zbývalo do startu posledních pět týdnů, čtyři dny a tři hodiny, napadlo kosmonauta, co ho to vlastně napadlo?

Bylo mu 31 let, doma měl právě narozenou holčičku, krásnou, ineligentní a empatickou ženu a spokojený život v domě se zahradou.

A za těch necelých 6 týdnů by měl vyrazit na dva roky sám v jedné raketě, která, když se něco pokazí, bude jeho rakví.

Před pěti lety, na začátku výcviku a programu mu bylo všechno jasné. Byl odhodlaný, celý jeho dosavadní život směřoval jen k tomuto cíli, veškeré vzdělání, fyzické i psychologické testy, zkoušky, pořád mu některý z kolegů dýchal na krk, letět chtěli všichni z výcvikové skupiny, bylo dalších sedm náhradníků. Ale on byl nejlepší, všechny nechal za sebou a pro jeho výjimečné schopnosti ho vybrali a on byl poctěn, hrdý a šťastný. Tak co se mu to teď honí hlavou za myšlenky?

Pořád jen vidí ty veliké krásné oči a malinké růžové ručičky a nožičky a slyší hlas své ženy, která mu jeho úspěch přeje, snaží se být statečná a podporující a říká mu, jak je ráda, že toho dosáhl, ale on cítí, že by byla radši, kdyby s nimi zůstal doma. A vůbec se nediví a nezazlívá jí to, protože by sám byl radši doma a dva roky se díval na ten jeden zázrak v postýlce, když spí, když se probouzí a když začne chodit a to všechno, co neuvidí, když doma nebude a místo toho uvidí Zemi z dálky a Měsíc a mlhoviny a Slunce a také přístroje a interiér své vesmírné lodi. Ale vždyť by je také viděl občas ve videohovorech. No, ale to není totéž.

Už se rozhodl, vzal telefon a zavolal svému největšímu konkurentovi v programu, aby se připravil, že bude misí pověřen on. Na druhé straně se rozhostilo překvapené, šokované a nevěřícné ticho 26ti letého svobodného a bezdětného kosmonauta č. 2.

„Tohle se přeci neopouští, i kdyby se mělo stát cokoli.“

„Já vím, já vím…, ale já už si tím nejsem tak jist.“