Polární výprava

Každý den píšu jeden text na základě pěti slov a dneska jsou to tato: Sníh, zima, sněhulák, nůžky, mapa

„Jééé, dědo, koukni, co jsem našla v knihově.“

Martina nese modrou stužkou převázaný špinavý a uprášený balíček. Vypadá jako starý sešit bez desek, na jehož prvním zahnědlém listu je sotva viditelné písmo, a podává ho dědovi.

„Ukááž. Co to je? Počkej vezmu si brejle.“

Děda Jaroušek pomalu roztřesenýma rukama rozvazuje stužku a na kolenou si rozprostírá ten nález z knihovny. Vypadne z něj ještě jeden hodně špinavý složený arch papíru, rohy se mu třepí a vypadá spíš už jako obdélník staré látky.

„No, jó, tak to se ti bude líbit. To je kus deníku, teda zbytek deníku, ten druhý kus odnesla řeka. A tady tohle“, zvedene děda ze země vypadlý díl,“ to je mapa. Hrozně stará mapa. V očích se mu zaleskne a ty špinavé papíry na klíně pohladí.“

Martina se trošku zarazí, ucítí dědovo zvláštní dojetí, zasnění se, ale protože je to velmi energické stvoření, za chvíli jí to nedá a už si sedá k dědovi na područku křesla a začne se vyptávat.

„A co je to za deník? Kdo ho psal?“

„Moje milá, tohle psala tvoje babička Jiřinka, když byla jako velmi mladá na polární expedici se svými skautskými kamarády z oddílu Modrá liška.“

„Babička? Nepamatuju si, že by o tom mluvila. A kde byli?“ Martina se natáhla pro mapu.

„Opatrně, ať se úplně nerozsype, už tenkrát byla stará a teď je jí ještě o 90 let víc.“

Martina pomalu rozloží mapu na stole. Okraje a sklady jsou úplně zpráchnivělé a opadává z nich na bílý ubrus žlutý prach. Z mapy se line příjemně zatuchlá, stará dobrodružná vůně.

„Byli tenkrát, myslím, že v roce 1933 až na Špicberkách. Měli po škole a řekli si, že to zkusí, ještě se mohlo cestovat a babička měla vždycky hodně dobrodružnou povahu. Když si něco usmyslela nikdo by jí doma neudržel.“

„No, ale jak se tam dostali? Jak je to daleko? A jak dlouho tam byli a kde to vůbec přesně je? A ty jsi tam byl taky?“

„Né, nebyl, to jsme se ještě s babičkou vůbec neznali, škoda….Na něco si ještě z jejího vyprávění vzpomenu a něco snad najdem v tom deníku.“

„A proč je ho jen půlka?“

„Počkej, tak popořádku.“

„Oni jeli z Prahy vlakem z Wilsonova nádraží, myslím, že do Německa, nebo to bylo do Polska? Přines atlas, já si líp vzpomenu.“

„Jakej? Světa?“

„Ale né, stačí autoatlas Evropy. Táta ho bude mít někde v tý poličce pod televizí.“

„Tady není,“ volá Martina z obýváku. „Tak zkus tu skříňku v předsíni.“

„Jo, mám ho.“

Podá atlas dědovi a sleduje ho jak hledá v rejstříku.

„Tak hele, tady to je vidět dobře. Asi jeli vlakem do Hamburku, nejspíš, to by asi pro ně bylo nejlepší. Možná ale že ještě pokračovali do Kielu a odtud lodí do Christianie, to je dneska Oslo. A nebo mohli jet taky lodí z Hamburku do Bergenu.“

„Podíváme se, jestli se to nedozvíme přímo od Jiřinky. Z deníku chybí ta druhá polovina, takže začátek cesty by tady měl být. Aha, vidíš, tady je to na předních deskách, sem asi babi psala jenom plán cesty.

Praha – Hamburg – Bergen – Tromsø – Ny Ålesund“

Děda nalistoval v deníku datum 15. 7. 1933, stránku s názvem Bergen.

„Vyplouvali jsme z Bergenského přístavu v 8 hodin ráno parníkem flotily lodní linky Hurtigruten. Parník se jmenuje DS Prinsesse Ragnhild. Doprava je to velice drahá a převáží hlavně zboží a poštu, ale už ji využívají i bohatší cestovatelé, ti mají krásné kajuty a salony. My jsme si domluvili podpalubí s dělníky a pošťáky, na salóny jsem si prací v pekárně nevydělala. To nám poradili kamarádi už v Praze. Je to lodní linka kolem celého západního pobřeží Norska, mezi ostrovy až na sever za polární kruh, poslední přístav kam jezdí je prý Kirkenes a to je skoro až u ruských hranic. My ale směřujeme do Tromsø, dnes nejvýznamnější přístav, ze kterého odjíždí nákladní, lovecké, rybářské i expediční lodě na Špicberky. Cesta z Bergenu nám potrvá 4–5 dní podle počasí.“

„Tohle fakt psala babička? A jaké měla zvláštní písmo.“

„No, tomuhle se říkalo krasopis. Dřív se na to ve škole velmi dbalo, aby se děti naučili krásně psát. Já když vidím, jak ty dneska držíš pero v ruce.“

„Dědo, prej pero, tím už dneska nikdo nepíše, teda pančelka by chtěla, furt o tom mluví, ale my píšeme propiskama, nebo tenkejma fixama, to je lepší. No, tak dál, jak to bylo, kam pak jeli z toho přístavu?“

„Počkej podíváme se zase do toho atlasu, vidíš tady je to Tromsø, dneska je to velikánské město přes celý ostrov, a tady je most přes úžinu, ten spojuje ostrov s pevninou. Ten tam určitě v té době ještě nestál. A ten ostrov se jmenuje Tromsøya.

Babička četla v mládí všechny knihy o severských a polárních výpravách, byla tím úplně posedlá, moc se tam chtěl dostat. Dneska si skoro všude doletíš letadlem, ale dříve to byly opravdové výpravy, dlouho a pečlivě se musely plánovat a připravovat. Knihy co dříve známí objevitelé a polárníci psaly byly tak obsáhlé a plné důležitých informací, že se ty výpravy daly naplánovat i podle nich. To byli takoví průvodci, jako se vydávají dneska, ale za těmihle byly skutečné lidské dobrodružné příběhy. Pamatuji se, že mi vyprávěla, že bylo jasné, že poplují s nějakou lodí právě z Tromsø, i kdyby to už šlo i odjinud, protože tudy prošli, najímali posádky a odtud vyplouvali polárníci jako Fridtjof Nansen – toho měla nejradši, nebo Amundsen a Nobile.

Podíváme se do deníku na den, třeba 21. 7. 1933, to už tam museli být. Ano, je to tady. Tak čtu.“

„Dnes ráno jsme se nalodili na parník DS Lyngen, ten také patří k Hurtigruten. Nabízejí nové plavby vypravované pro turisty a sportsmany. To máme velkou radost. Báli jsme se, že budeme muset přemlouvat v přístavní hospodě nějakého kapitána nákladní lodě, ale to nebude třeba. Vyplouváme už za hodinu, prý je při dnešním počasí pravděpodobné, že bychom v Ny Ålesundu mohli být už za 3 dny, tolik se těším. Je to nejsevernější přístav, proto to potrvá tak dlouho, kdybychom chtěli jen do Grumantbyenu, budeme tam za 2 dny, ale to my nechceme. Tam jsou samí Rusové.“

„Představ si to, zasněně s trochu zastřeným vratkým hlasem říká děda.“

„Co?“ odpoví Martina

„No, že už jsi tak daleko od domova, tak vysoko na tom globusu, za polárním kruhem. Teď tě čekají 3 dny na otevřeném moři, tam je Barentsovo moře, to je přece nádherné.“

Děda otočil pár stránek, byly tam i obrázky a ocitli jsme se s babičkou už na Špicberkách. Někde si tam domluvili přespání, i když děda říkal, že v létě tam je pořád den, tak nevím, kdy budou spát. Bylo to v nějaké expediční ubytovně. Potkali tam malou britskou výpravu geofyziků, kteří zkoumali magnetické bouře. Samozřejmě měli na obranu před ledními medvědy i pušky a byli tak hodní, že slíbili, že je tedy vezmou s sebou na ledovec a do hor, když babička a její kamarádi pušky neměli..

„Pokoušeli jsme se usnout, ale nedařilo se nám to, dílem asi celkovým rozrušením, že už jsme tu a dílem k tomu přispívalo světlo, které prosvítalo i přes dřevěné okenice.

Ráno – které jsme rozpoznali od noci jen podle hodinek a podle jiné polohy slunce na obloze

jsme se rychle najedli - kousek chleba a konzerva, do termosky jsme uvařili čaj a vyrazili jsme po černé zemi tundrou směrem k horám v závěsu za britskou expedicí. Byla pořádná zima, britové říkali, že naměřili 6 stupňů nad nulou. Jsem moc vděčná za dvoje kamaše a vlněné ponožky od babičky. Rychlou chůzí jsme se ale pěkně zahřáli a za dvě hodiny jsme byli na třpytivém běloskvoucím ledovci. V noci prý muselo sněžit. Byl pokryt vrstvičkou čerstvého nádherného sněhu, který právě přecházel z prachového v mokrý. Neodolala jsem a uplácala si tam na tom krásném čistém místě malého sněhuláka. Kluci se mi smáli a Britové taky. Ale nedalo mi to a ještě jsem sáhla do batohu pro malé nůžky a ustřihla mu kousíček látky z mého starého šátku a uvázala mu ho kolem krku. A stál tam, malý český skautský sněhuláček. Kluci mě s ním vyfotografovali a šli jsme dál. Čekal nás výstup na první horu. Měla nádherný bílý vrchol, ostrý jako břitvu….“

„A tady deník končí, teda tady se asi roztrhl.

Vzpomínám si, že mi babička vyprávěla, že při jedné z posledních výprav do okolních hor scházeli z prudkého kopce k řece. Babička si chtěla rychle naskicovat obrázek, jak všichni pochodují dolů a hlavně tu nádhernou dravou řeku, vytáhla sešit a tužku a když si chtěla přidřepnout, podjely jí nohy. Jela po zadku až k ostrým kamenům na břehu. Cestou se sešit roztrhl, jeden kus, co si teď v něm čteme zůstal někde na kopci a druhý jí při dopadu vyskočil z ruky rovnou do řeky.“

„A babičce se nic nestalo?“

„Asi nic moc vážného, byla jenom celá špinavá a odřená a kluci jí pak na ubytovně vytahovali kamínky z pod kůže v dlaních.“

„Pak už se zanedlouho vraceli domů. S těmi Brity si babička psala až do konce války. Dva z nich padli na frontě. A po válce už se zase do Anglie psát nemohlo, to bylo nebezpečné.“

„Martinko, už to tam s dědou skončete a běž do vany, ozvalo se z kuchyně.“

„Už jdu, mami.“

„Dědo a kdy jsi poznal babičku ty?“

„My jsme se potkali v divadle ještě jsme to stihli čtyři roky před válkou. Tak už utíkej, ať se maminka nezlobí.“

„Tak mi zase zejtra budeš povídat o babičce, dědo, jo?“

„To víš, že jo, dobrou noc.“