Stromeček v červenci aneb jsem blázen, když chci věci po svém?

Můj včerejší článek mě nepřímo inspiroval k dalšímu zamyšlení. Totiž přimělo mě to, abych zauvažovala, jak moc se lidé drží svých zavedených konvencí, a jak zkrátka dělejí věci tak, jak se má a tehdy, kdy se to má. A potom když vybočím z řady, vysloužím si plno nálepek.

Máme s rodiči nedaleko Kutné Hory u rybníka Vidlák chatu. Každý si tam žije svůj vcelku nudný, nebo jenom poklidný život. Většina osadníků jede podle jednoho systematického plánu a toho se zuby nehty, leč je to mnohdy otravuje, drží, tudíž pokud se podíváte na kteroukoliv zahrádku, uvidíte to samé. Na všech zahrádkách pečlivě posekaná tráva, dokonale vypleté záhonky, pěstěné květiny a stromy – všude pořádek. Netvrdím, že to není hezké, netvrdím, že to mnohé nebaví – naopak, ale je spousta těch, které už otravuje dvakrát do týdne sekat trávu a plít záhony, a přesto, přesto to dělají.

Proč? Tedy jediné vysvětlení, které mě napadá je to, že se to prostě dělá? A co by řekli sousedi? Vždyť to dělají všichni ostatní, tak já musím taky, i když mě ten ohnutý hřbet bolí jako čert. V takovém případě se ztrácí veškeré nadšení a radost z upraveného trávníku, je to pouze povinnost - nepovinná povinnost. Já sama nad takovými lidmi kroutím nevěřícně hlavou a leckdy si říkám, zda je to tak správně.

Jistě můžete namítnout, že shnít v odpadcích a špíně není nic pěkného, s tím souhlasím – nic se nesmí přehánět, ale když to vezmu do důsledku, stojí za úvážení, že pokud budu v odpadcích spokojená, je to lepší, než nespokojená v načančaném hnízdečku.

Ve svém životě jsem se setkala jen s málo takovými lidmi, jednou z nich je paní z naší chatařské komunity. Ta se neřídí ničím, jenom sebou. V červenci má na svém živém plotě plno vánočních ozdob, na stomech mašličky a když se jí zachce, vyrazí do uličky, prozpěvuje si a poskakuje. Je pravda, že má o kolečko navíc, ale nemění to nic na tom, že její jednání je mi sympatické. Když si totiž v srpnu ozdobím jabloň a budu u ní zpívat koledy, budu platit za stejného cvoka jako ona paní. Proč? No protože to není normální. A proč to není normální? Protože to dělám já sama, pokud to udělám v prosinci, nic nenormálního na tom nebude, bude nás přece takových spoustu.

Ano, normální je to, co dělá většina lidí. Ale co když to mi připadá nenormální, co když se mi to zdá jako zbytečné se vzdávání vlastní individuality. Spousta lidí by třeba chtělo po ulici skákat o jedné noze, ale neudělá to, protože by to nemuselo být vhodné a hlavně to není normální. Proč se musím tak úzkostlivě ohlížet na to, co si kdo pomyslí, na to zavedené a korektní? To si klidně můžeme všichni nastavit budíky na šestou ráno, můžeme si všichni koupit stejný overal, můžeme všichni začít myslet stejně, a pak budeme dokonalí, nebudeme vybočovat z řady a nebudeme si muset dělat hlavu s tím, co si kdo o nás pomyslí – nepomyslí si nic stejně jako my.

Nejde tolik o uklizené zahrádky a v prosinci ozdobené stromky, jde o to, že jsou lidé moc svázaní obavami o plnohodnotnosti svojí vlastní identity. Jednoduše řečeno, stále se ohlížejí na mínění druhých, stále se řídí nepsanými pravidly, stále se bojí být v davu vidět. Skoro se mi zdá, že ta paní, co má o kolečko víc, je svobodnější než většina z nás, sejmula si totiž ty pomyslné okovy, které si, bohužel, nasazujeme my sami.