Sociální sítě a jejich úskalí

Dnes máme dvě stě padesát přátel a zdá se nám to normální – nebo někdy taky málo. S lidmi komunikujeme přes Facebook, na Twitteru sdílíme, co se nám právě přihodilo a na Instagram zase umisťujeme fotky toho, kde jsme byli, co jsme jedli a hlavně spoustu selfie. Díky těmto sociálním sítím o svých "přátelích" víme, kdy a jak si kdo uprdnul. Jenže skutečnost je taková, že je doopravdy vlastně neznáme.

Je to hodně smutné, ale je to tak – často to vidím na svých přátelích a někdy i sama na sobě. V poslední době jsem vypozorovala, že když si spolu vyjdeme do hospody – je spousta lidí, kteří to ještě praktikují – tak sice spolu u stolu sedíme, ale to je taky všechno.

Dnešní doba chytrých telefonů je prostě zabiják pro přátelsky strávené večery!

Co to má sakra znamenat? Pět lidí sedí u stolu, každý před sebou pivo, a každý s nosem zabořeným do svého smartphonu v zanícené konverzaci s někým, kdo je desítky kilometrů pryč. Když jsem si to uvědomila, říkala jsem si: Proboha, proč jsme tedy spolu, když se stejně bavíme s někým z druhého konce planety?

To mi hlava nebere a připadá mi to vlastně hodně zvrácené. Nicméně z toho vyplývá, že se současný sociální život jaksi přesunul na sociální sítě. Ať žije Matrix.

No, to je ale jen jedna negativní stránka sociálních sítí – tedy to, že čím jsme si s lidmi blíž, tím jsme si vlastně dál – druhou, mnohem nebezpečnější stránkou toho, je, že občas vůbec nevíme, kdo sedí na druhém konci chatovacího okna.

Totiž, když si mladý kluk myslí, že si píše s pěknou holkou, ale on je to ve skutečnosti obtloustlý čtyřicátník, jistě není pěkná představa. Horší ale je, když si píšete s někým, koho znáte a on je to zatím jen někdo, kdo se za vašeho přítele vydává.

Protože díky online životu můžete být kýmkoliv a kdokoliv zase může být vámi.

K téhle myšlence o nebezpečnosti sociálních sítí a online přátelství mě vlastně přivedla jedna knížka. Final cut od Weita Etzolda mě zaujalo jednoduchým sdělením na zadní desce knihy. Stojí tam: Máš 438 přátel na Facebooku a nikdo si ničeho nevšimne. A to je to, o čem mluvím.

Celý příběh je pak o šíleném psychopatovi, který využívá sociální sítě a díky nim maskuje svoje zločiny. Totiž nabourá se do účtů svých obětí a pak se za ně prostě vydává – sdílí fotky, posílá statusy, chatuje si s přáteli. Jak byste mohli pojmout podezření, že je člověk, se kterých jste si včera psali, už půl roku mrtvý? Vždyť byl online, a kdo je online, ten nemůže být mrtvý!

No, nelehká situace pro vyšetřovatele a pro milovníky thrillerů požitek! Bezvadné, ovšem co je na tom nejděsivějšího, je fakt, že je to tak reálné, tak možné!

Inu, poučení z toho asi moc žádné nevykouzlím, prostě přístup k sociálním sítím se liší od jedince. Sama za sebe ale můžu říct, že na Facebooku jsem si zredukovala přátele na sedmdesát sedm lidí a všechny je znám osobně, na Twitter skoro nechodím a na Instagramu mám asi dvacet followerů a spoustu fotek svých domácích mazlíčků.

Inu, Final cut na mně zanechalo dojem a výrazně mi změnilo pohled na sociální sítě a sociální život. Protože pár zvednutých palců u fotky se nevyrovná tomu, když mi kamarádka řekne, že mi to dneska sluší!