Je pravé skutečně to pravé?

Každý, kdo se pouští, do nějakého hodnocení politiky, se vždy vydává na tenký led. Ano, i já bruslím, tedy doufám, že bruslím a ne jen že se kloužu po zadku. V každém případě jak už název napovídá, přemýšlím o pravosti.

Bohužel a nebo spíš možná bohudík jsem člověk, který není nijak široce obeznámen s politikou a vším tím, co to obnáší okolo – zvláště tedy s tou současnou. Vždycky mě dosti zajímala předrevoluční éra a mám již ve svých genech opodstatněnou nevoli k levici, a zvláště pak tedy ke komunistům. Ovšem poslední dobou mi začíná víc a víc docházet, že to hraní si na strany, je vlasně doopravdy zbytečné. Nebo lépe řečeno, že co je pravé je skutečně pravé?

S tímhle problémem se, ne snad dnes a denně, ale dost často, setkávám ve svém okolí. Nechci se dotknout žádného ze svých přátel, ale připadá mi, že dnešní člověk, nějakým způsobem zasažený či ovlivněný totalitní dobou, odkývá pravici cokoliv.

Nikdy proboha, a to na čisté svědomí, jsem ani na chvíli nezapochybovala o svém politickém smýšlení, ale mám pocit, že spousta lidí zapomíná na svůj rozum. Zdá se mi totiž, že dnešní doba je tak, řekněme nehostinná, právě proto, že lidem schází objektivní názor. Shledala jsem se totiž už s tolika názory, které za názory ani snad považovat nemohu, ze kterých jsem vyvodila jediný důsledek. Totiž tedy, že pokud nám pravicová vláda doporučí, abychom skočili z okna ( na svém facebooku, jsem uvedla trochu nevybíravější přirovnání o pojídání vlastních fekálií), tak to všichni poslušně učiní, neboť opozice je proti.

Tento fakt mě přivádí k zamyšlení: kam se poděl ten svobodný názor? Ovšem, stále můžeme každý říkat, co chceme, ale kolik lidí to skutečně dělá? Příjde mi, že lidé zapomněli doopravdy přemýšlet, a že ztratili ten zdravý kritický pohled. Skoro to vypadá, jako by mnozí z nás odsouhlasili vše, co se jim naservíruje automaticky a bez vlastního uvážení.

Jak už jsem uvedla na začátku, nemám nikterak valný politický přehled, pouze to co si sem tam přečtu na internetu, ale mým názorem je, že než s něčím budeme souhlasit, měli bychom nad tím sami zauvažovat. A také bychom měli překonat tu bariéru všeobecného vkusu. Totiž každý jsem sám za sebe a měli bychom dokázat unést tu zodpovědnost za svoje vlastní názory.

Já vím, a zároveň doufám, že nemluvím o každem člověku, ale to pomyšlení, že takoví mezi námi jsou, mě trochu znepokojuje.

Doufám, že jsem se tímto článkem nikoho nedotkla, a pokud ano, možná by měl popřemýšlet o tom, co jsme tím vlastně chtěla říct.