Jak se idiot stal géniem

Kdo z nás by netoužil po vyšším IQ? Tedy pokud už není členem menzy a jeho denním chlebem nejsou Einsteinovy rovnice. Myslím někoho průměrného z davu, sebe, svoje sousedy, přátele, lidi z ulice. Každý si občas na svou chytrost postěžujeme – a jen si vzpomeňte na svoje školní léta! Kdyby to šlo nějak zvýšit!

K téhle úvaze mě přivedla knížka s malou bílou myškou na přebalu. Jen jsem se tak probírala knihovnou a náhodou ji tam objevila. Ta myška mě zaujala – mám myši ráda.

Růže pro Algernon – tak se jmenuje kniha, která mi vyrvala mozek z hlavy a následně ho rozdupala. Růže pro Algernon od Daniela Keyesho je příběh o inteligenci, o manipulaci s inteligencí!

Jistý Charlie Gordon pracuje jako pomocník v pekařství, IQ má asi 70 a obyčejně platí za blba. Navíc ještě trpí mozkovou poruchou, kvůli které si například nedovede zapamatovat, co se právě naučil. Přesto věří, že když se naučí číst a psát, stane se chytřejší a lidi už mu nebudou nadávat do idiotů.

Charlie se prostě snaží a snaží se tak moc, že se takřka stane zázrak. Jeho odhodlání a motivace totiž zaujme vědce, kteří se zabývají zvýšením inteligence. Těm se Charlie líbí a nakonec se rozhodnou a vyberou ho do svého projektu. Metoda, která je v projektu používána, byla zatím ovšem testována jen na zvířatech – na myškách. Jednou takovou myškou je i Algernon.

Charlie tedy ale podstoupí operaci, vše se vydaří a najednou se začnou dít divy. Jeho inteligence stoupá, z idiota se pomalu mění na génia – a to doslova. Ale nenese to jen radost, nese to i mnoho bolesti. Najednou totiž vidí, co předtím neviděl – jeho přátelé vůbec nejsou přátelé, svět je docela jiný, krutý, nebezpečný, zlý.

Charlie toho se svou novou inteligencí zažije opravdu hodně, zamiluje se, objeví plno nepoznaného – a jeho inteligence stoupá a stoupá. A pak se jen tak náhodou prokáže, že projekt nebyl zcela dotažený do konce. Měl ještě pár svých dost podstatných much. Výsledek není trvalý!

Dech beroucí příběh, který je ještě víc umocněn stylem, jakým je psán. Zápisky v Charlieho deníku jsou tak autentické – právě na nich člověk nejvíce vidí ten posun. Od zápisů typu „víznamný aby vjeděly“ až po zprávu „ztráta koordinace se urychluje; silně indikována je progresivní amnézie.“

Tu knížku jsem četla se zatajeným dechem a jen lituju, že jsem po ní nesáhla dříve. Je to něco, co vás prostě poznamená, musíte se tím zabývat, přemýšlet nad tím – brečet. Protože tohle je ten typ knihy, u které se brečí – a pak je ticho a prázdno.

Ona vysoká inteligence zas taková výhra není – spíš je to víc na obtíž. Hloupý člověk neví, že nic neví, nedochází mu, jak jsou lidé a svět krutí a tak nějak to plyne mimo něj. Netvrdím, že je to to nejlepší, jen je to v jistém ohledu mnohem snazší.

Každopádně Růže pro Algernon je jeden z nejsilnějších příběhů, co jsem četla – a to patří do kategorie sci-fi. No já bych tuhle knihu zařadila spíš do psychologických dramat. Anebo jen do životních dramat.

Růže pro Algernon je jen jeden krutý životní osud a já jsem ráda, že jsem ho mohla sledovat… i když to bolelo.