Být slušný a neponížený zároveň není možné

Nedávno jsem se bavila se svojí kamarádkou o její práci v McDonaldu a došlo mi, že to oprvadu nejde. Skutečně nemůžu zůstat slušná a zároveň neponížená.

Chci tím prostě říci, že pokud chci být slušná, zákonitě se najdou tací, co mě budou ponižovat. Například když si chci najít zaměstnání, ale chci zůstat stále slušná, je velmi malá pravděpodobnost, že ho seženu, neboť pět dalších lidí – neslušných, mě vyšachuje ze hry. A nebo co je ještě pravděpodobnější, sám potenciální zaměstnavatel se mnou vymete a odůvodní to, že prostě nemám dost ostré lokty. Pokud práci mám, ale zůstala jsem slušnou, nikdy nepovýším ani nezískám dobré ohodnocení. Když nebudu donášet na své kolegy, když nebudu dostatešně prolhaná a vychytralá, nemám šanci. A ti, co takový jsou, si o mě jen otřou boty.

Někdo může namítnout, že to je problém pouze lidí s nižším vzděláním, řeknou: uč se a tomuhle všemu se vyhneš. Až tak tomu zas nevěřím, ba naopak. Jelikož čím více jsem studovaná, tím větší je pravděpodobnost, že buď budu muset jednat neslušně, a nebo se o to více nechám ponižovat. Mé dobré vzdělání mi totiž zaručí styk s vlivnějšími lidmi a firmami, u kterých je takové chování trendem. Jestliže tedy budou vůbec ochotní mě zaměstnat, neboť jsem bez praxe a zkušeností. Snad budu mít větší šanci, když budu na správných místech podlízavec a potolízal a na jiných správných místech budu druhým lidem plivat do tváře – řeknou si, že v tom umím chodit.

Vidím to na svém bratrovi, aby měl celkem slušnou výplatu, musí držet hubu a krot a překousnout sebe a svoje názory, i když ví že má pravdu, i když se mu to nelíbí, musí mlčet a často si musí nechal líbit všelijaké ponižování a shazování vlastní hrdosti. A když si chce být skutečně jist a ošetřit si své postavení, nesmí dát lidem pod sebou šanci a nesmí je brát sobě rovné.

Tady je ten prvotní kámen úrazu. Já nikdy nepochopím, jak se někdo nad někoho může vyvyšovat – všichni jsme lidi a je docela jedno, z jaké rodiny, z jaké společnosti, s jakým vzděláním, a s jak tučným bankovním kontem. Pořád jsme jenom člověk a člověk.

Já vím, že je to přirozených chod věcí – vývoj společnosti, ale nezdá se mi to moc pěkné, že jsme nuceni být takovými. A není jiná šance, pokud se nechci ponižovat, nemám takřka jinou možnost, nebo spíš žádnou.

Je v podstatě nemožné něčeho dosáhnout a něco dokázat – na jakém koliv poli působnosti, aniž bych nebyla vyčuraná mrcha vědomě šlapající po dalších lidech.

Je mi jasné, že všude to tak nefunguje, ale přesto někde ano.