Škola na Kapitolu

Škola v Římě na Palatinu i Kapitolu. Týden cestování 30 studentů a 6 učitelů po historii a zajímavostech města.

„Kolik to stojí na Palatin?“ zeptala jsem se taxikáře na ulici v Římě.
„Na Palatin 20 euro.“
Fajn. V hlavě mi běželo: Palatin, Kapitol – nespletla jsem si ten kopec.
„Jsou na Patalinu muzea? Ty dvě muzea od Michelangela?“
„Muzea ne nejsou, je to kopec ,“ odpovídal italský taxikář lámanou angličtinou.
„Tak jak se jmenuje ten druhý kopec?“
„Jaký druhý kopec?“
„Kapitol, přece Kapitol.“

Taxikář si poklepal na hlavu a ukázal dopředu na konec silnice, která mířila do nebe.
„Ten je tam.“
Zvedla jsem hlavu a byly tam, na kopci se objevil Kapitol, se svými dlouhými, vysokými schody. Vyšla jsem je v klidu s teplými paprsky na svém obličeji. Našla jsem si místo na sluníčku, stejně jako ostatní, a chytala jeho poslední doteky. Kéž by zima nikdy nepřišla.

Na náměstí tvoří celek tři budovy. Nejstarší je budova upravená Michelangelem – Palazzo dei Conservatori (Palác konzervátorů), skutečně těch konzervátorů, kteří pečují o umělecká díla. Naproti stojí novější Palazzo Nuovo (Nový palác) a v čele náměstí sídlo starosty a správy Říma – Palazzo Senatorio (Palác senátu).

Když jsme byli na náměstí před měsícem, seděli na schodech studenti střední školy a kreslili jednotlivé paláce. Dívala jsem se jim na tužku a uhel. Uprostřed náměstí stojí kopie sochy. Chytrák Michelangelo ozdobil náměstí pozlacenou sochou.

Dole pod schody začal vířit dav a první studenti z naší expedice klusali po chodníku. Měli jsme lístky na čas a mysleli si, že i Italové tento čas budou respektovat. Není to ovšem pravda – nejsme přece ve Švýcarsku, ale v Itálii. Celá výprava po schodech vyběhla nahoru a na konci se ocitly i vyčerpané moje kolegyně.

„Vyšlo to, pustí nás do muzea!“ zajásal Šimon, když se vyřítil z prodeje lístků znovu na náměstí. Přede námi byla muzea a všechny jejich historické poklady.

V muzeu jsme se rozdělili na dvě skupiny. Petr se silnou energií se zaměřil na sál s nejvzácnějšími exponáty – slavnou starověkou vlčici s renesančními dvojčaty Romulem a Remulem, kdysi zlatého Marka Aurelia, který přišel o své zlato díky vystavení Michelangelem na náměstí, a dvě sochy – senátora Marcela a chlapce, který si z nohy vybíral třísku. Tyto dary papeže Římu jsou dnes zachovány – Markus Aurelius má v muzeu originál a na náměstí jen kopii. Kdyby křesťané, které pronásledovali v Koloseu, rozeznali Marka lépe, jeho socha by jistě nepřežila.

Naše polovina skupiny se Šimonem si mezitím prošla místní obrazárnu, plnou výjevů ze života středověkého a starověkého Říma. Šimon přiznal, že v muzeích, kde je poprvé, provádět neumí, a tak jsem převzala iniciativu – četla jsem popisky k obrazům pro sebe a pak jsme se historicky zkomentovali jednotlivá díla. A světe div se, docela se nám to povedlo.

Po prohlídce jsme studentům ukázali „tajnou podzemní chodbu“, která spojuje obě budovy muzea, a dostali rozchod. Ocitla jsem se s Katkou a Simonou mezi sály a muzei, pak jsem vyrazila najít slíbenou kavárnu – u třetího výtahu úplně nahoře, na konci prohlídky. Chyběly dvě studentky. Nemohli jsme se jim dovolat, prostě se ztratily.

Byla jsem vylosována, abych na studentky počkala. Čekala jsem na ně. Minuty ubíhaly a se stále rozhlížela, až jsem se začala nudit a nešlo si nikam sednou. Na chodbě se vynořila skupina cizinců, kteří pochodovali za svojí průvodkyní. Zadívala jsem se na ně tak, že mi děvčata proběhla do šatny, aniž by si mě všimla. Byly vyděšené, zpocené a úplně vystresované. Prohlížely si vázy v muzeu tak intenzivně, že nevnímaly čas a nenašly tajnou muzeijní chodbu. Vzala jsem je do Ubera a dovezla domů, protože se s takto vyděšenými milovnicemi umění nedalo jen tak jít po ulicích. Večer byl krásný, Řím začínal dýchat svojí typickou osvětlenou nocí.