Mezi dějinami a životem: Deník střední školy v Římě

První dny v Římě jsou dobrodružstvím pro studenty i dospělé. Mezi fontánami a úzkými uličkami se vydáváme objevovat město. Den je úžasný a večer únava.

V Římě jsme začínali přímo ve velkém městě – úplně jinak než na klidném Peloponésu, kde si trénujeme, jak funguje skupina v klidnějším tempu. Přiletěli jsme v pondělí a hned jsme se vydali za Tomášem, který se v ulicích Říma vyznal. Skupina ho krok za krokem sledovala a Tomáš nadšeně hlásil: „Ještě 1200 metrů… teď 200… a pak za rohem.“ Kufry jsme přetahovali po nerovné dlažbě a nakonec dorazili k Fontáně čtyř řek na Piazza Navona. Stačilo otevřít okno v apartmánu a fontány byly přímo pod námi – voda šplouchala, město hučelo a Řím se rozprostíral jako nekonečný labyrint historie a příběhů.

Ráno jsme se sešli u Kolosea. Už cesta k němu byla dobrodružná. V Itálii je to totiž tak, že od internetové rezervace vede ještě poměrně spletitá cesta až ke skutečnému vstupu do muzea. Koloseum bylo monumentální a zvláštní, tak jedinečné, že se těžko popisuje. Při každém pobytu domlouváme pravidla, aby vše probíhalo bezpečně. U Kolosea jsme se dohodli, co je bezpečné pro naše studentky. Některé byly přesvědčené, že Řím je naprosto bezpečný – pravda byla trochu jiná, což jsme poznali, naštěstí bez následků. Někdy je těžké odolat argumentům šestnáctiletých dívek, které si myslí, že vědí všechno nejlépe, ale nakonec se vždy rozhodneme správně – ve prospěch jejich bezpečí.

Oblečení v Římě bylo úplně jiné než v Praze. Každá Římanka a každý Říman chodí po ulicích – jak říkala Vivi – jako na módní přehlídku. A je to jiná móda než móda našich studentek. Přesto ji po třech dnech zachytili i chlapci z gymnázia, kteří si pořídili frajerské kabátky a obleky. Moc jim to slušelo a najednou působili, jako by patřili přímo do římských ulic.

Po Koloseu jsme však nekončili. Po minutí Konstantinova oblouku jsme našli správný vchod pro školy a zamířili na Palatin – právě tehdy začalo pršet. Škoda, že nás brali „jako moc lidí“ a museli nás rozdělit na dvě skupiny.

Na Palatinu jsme našli zavřený dům Livie v pondělí nebyla doma, ale naštěstí byl otevřený dům císaře Augusta, který zase byl v pondělí doma a nebyl doma v úterý. Dobré zařízení dlouholetého manželství. Odtud jsme sešli na Forum Romanum a všichni už měli hlad, ale v archeologickém areálu bylo veškeré jídlo vyprodáno. Některé členy naší výpravy se podařilo přesvědčit, že historie je důležitější než jídlo, ale někteří na to nedali a vrčeli.

Slíbili jsme všem, že kavárnu najdou na vrcholku Kapitolu, v krásných muzejných budovách, postavených podle návrhu Michelangela. Vyšli jsme tedy hladoví na další římský kopec – a tam následovala malá tragédie. Vivi a Šimon se hádali s kanceláří muzea, zda nás pustí dovnitř, ale nepustili. Byli jsme unavení, a tak jsme se rozhodli první den ukončit a jít se najíst nebo rovnou na ubytování.

Jako obvykle byli všichni dospělí vyčerpaní a únava z našich svěřenců na nás padla – přesto jsme cítili, že tajemství města jsou všude kolem nás. My dospělí jsme chtěli snít v posteli, zatímco naši mladší svěřenci snili o naší energii a o společném unášení vírem města v místních kavárnách a hospůdkách. A co může dělat jiného učitel, než umřít únavou spolu se svými svěřenci v Římě?