Památkový zákon... a my, lidé

Tak včera neprošel dlouho připravovaný Památkový zákon.  Možná je to trošku od věci, ale… Jednoho krásného dne jsem se s ostatními nadšenci rozhodla začít „pečovat“ o záchranu jedné kulturní památky.

Máte před sebou kostel, kterému se bortí cihlová věž, bortí nárožní fiály, bortí vzácné vitráže, bortí kříž na věži a spoustu dalšího se prostě „bortí.“ A tak prostě jdete do toho, aby se nebortil a nezbortil. V dobré víře, že církev – tedy příslušné biskupství – když bude nejhůře, rovněž pomůže. Prvním krokem tedy je to, že požádáte o dotace. Ministerstvo kultury, kraj, ve kterém žijete, město, ve kterém žijete, a různé nadace (OKD, ČEZ). Dotace dostanete. Ale na každou se vztahuje, tedy téměř na každou (jsou výjimky), nutná spoluúčast. Nebo se v průběhu prací nečekaně objeví tzv. vicepráce. V různých finančních relacích. A vy, i když nadšenci, na to prostě nemáte. A tak začnete prosit         o pomoc na všechny strany. Píšete prosebné dopisy potenciálním sponzorům, a to jak u nás, tak do zahraničí. Častou odpovědí bylo – a co církev? Co na to biskupství? Co církevní restituce? Tam se obracejte, tam by se měli v prvé řadě postarat…

A jak se chová biskupství? (Nevím, jestli všechna, ale to konkrétní naše se takto chová). V minimálních případech vám pomůže tím, že ty finance (připomínám, na svůj majetek) přímo poskytne. Nejčastěji se to však děje formou půjčky. A lidé, starejte se, shánějte peníze, splácejte. Nějak se už sami postarejte, aby vám ta vaše kulturní památka opravdu nespadla na hlavu. Jedno, že na to nemáte. Starejte se. Pokud na to dopředu finance nemáte, nic neopravujte. Vaše věc.

A když se postaráte, zachráníte, co se dalo, třeba i za vlastní prostředky mnoha farníků a samotného obětavého pana faráře !!!, je pak ten kněz bez vysvětlení přeložen na jiné místo někam jinam. Aby opět pracoval, staral se, zachraňoval, investoval. A není kam se ozvat. Protože o. biskup má absolutní moc ve svém rozhodování. Proti tomuto jste bezmocní. Pošle k vám jiného kněze, který tento proces „záchrany“ má spíše utlumit, než dokončit.

Přiznám se, netuším, jestli toto měl Památkový zákon nějak zakomponováno k řešení. Že se o své kulturní památky musí postarat nejen stát (dotace jsou státní) a nadace a nějací nadšení lidé, ale také příslušná biskupství (vlastníci), a to nejen půjčkami. Rozum nad tím zůstává stát.

Možná jen ten můj…