Tesla se už nediví ...

... pokračování článku o tom, jak se jezdí s elektromobilem po USA - jsem sice slíbil na druhý den, ale trošku jsem nepočítal s časovým posunem. Když my spíme, tak v Oregonu mají den a když my máme den, tak spí zase oni ...

Proto se článek opozdil o více jak půl dne. Stíhám to tak tak.

V dnešní moderní době naštěstí fungují emaily, FB a telefony 24 hodin po celém světě a tak se dá leccos zařídit i v noci. Není to tak jako hot-line u některých rychonabíječek v ČR (že jako elektromobilisté nejezdí v noci a o svátcích a taky, když je zima, nebo moc horko) – tak proč by v tu dobu někdo bral telefony na lince k nahlašování poruch - když je nefunkční nabíječka.

V Americe je to trošku jinak – o tom už nám něco poví Eliška:     

Po cestě do Ameriky jsem na Tesly narážela téměř na každém kroku. První byla vystavená V Amsterdamu na letišti.

Další mě přijela vyzvednout do Portlandu.

Po cestě jsme se zastavili nabíjet na superchargeru (SC).

A šli se mezi nabíjením podívat po obchodech.

Rezervaci Tesly a časy vyzvednutí a vrácení jsem měnila tolikrát, že mě v hlavě utkvělo vyzvednutí v úterý ve 13:00 v Portlandu. V pondělí dopoledne jsem seděla v Corvallisu v knihovně, ještě unavená z cesty, vstřebávajíc jet lag a v šoku ze špatných zpráv z domoviny -  když mi přišla zpráva od Marcuse, jestli ještě počítám s vyzvednutím dnes v 1pm. Hodně rychle mi došlo, že jsem den vyzvednutí na poslední chvíli změnila na pondělí, protože díky týdenní slevě to vyšlo jen o několik málo dolarů dražší.  

Tímto se vyzvedávání rezervované Tesly stalo ještě o něco dobrodružnějším. Marcus souhlasil s pozdějším vyzvednutím a mě jel za necelou hodinu vlak z vedlejšího města, abych v Portlandu byla alespoň okolo 5 hodiny. Abych se dostala rychle a pohodlně na vlak - a taky na místo vyzvedávání potřebovala jsem Uber. Ten zase potřebuje internet. Takže první cesta byla k AT&T  - zařídit si data do telefonu. To zabralo cca půl hodiny. Odhadovaný čas příjezdu na vlak 20 minut!

Vzala jsem Uber, který přijel do 6 minut a na vlakovém nádraží byla 3 minuty před odjezdem. Na kupování jízdenky nebyl čas. Koupím ve vlaku s přirážkou (jak to ostatně dělám občas i v ČR). V Oregonu se ale do vlaku bez jízdenky nedostanete. Přes mou veškerou snahu ( a snahu i ostatních cestujících mi pomoct) se mi koupit lístek ještě v tu chvíli nepodařilo.

Paní průvodčí mě nakonec do vlaku vzala, ale protože jsem neměla cash, musely jsme půl hodiny volat a koupit lístek na kartu. Do Portlandu jsem dojela s dalším cca dvouhodinovým “vlakovým“ zpožděním a Marcusovi ještě dvakrát psala o posun času vyzvedávání. Vždy s pochopením vyšel vstříc. Teslu jsem nakonec vyzvedávala v 7 večer.

A konečně k samotnému vyzvednutí.

Majitel dvou Tesel by mohl mít pravděpodobně velký krásný dům s velkou zahradou. Tady jsem ale přijela k malému milému domečku, uprostřed dalších menších domů, se zahradou a garáží s nabíjecím místem.

Marcus už na mě čekal (6 hodin). Ukázal mi fotky, které nahrál na Turo a dva škrábance, které Tesla měla. Dal mi do ruky kartu a zeptal se, jestli mám nějaké otázky. Řekla jsem, že už jsem řídila Teslu S a jestli je to podobné. „Nějaké změny tam jsou.“ Něco málo mi ukázal, nasedl do své černé Tesly a odjel. A tak jsem zůstala uprostřed Portlandu sama v bílé Tesle 3, horečně mačkajíc na displej, abych zjistila, jak to všechno funguje.

Kartu (klíček TM3 nemá) je potřeba přiložit pod opěradlo po pravé straně, ale o to si Tesla řekne sama za pomoci displeje. Řazení je na páčce za volantem na pravé straně, světla se spouští automaticky, zrcátka a volant jsem si nastavila a navigace byla do Corvallisu domů, takže jedeme.

Tesla 3 nemá na palubní desce žádné informace, vše je na displeji vpravo.

Prvních pár dní to byl nezvyk, oči pro informace automaticky sklouzávaly dolů k rukám, takhle musely dolů a ještě vpravo. Ale zvykla jsem si. Při jízdě v podstatě nebylo potřeba nic dělat, jen držet pedál, volant, oči na vozovce a občas spustit blinkr. Dojezd byl téměř 300 mil, takže z Portlandu do Corvallisu baterka vystačila i s velkou rezervou.

I přesto byla první jízda nezapomenutelná.

Portland je hlavní město Oregonu a aut je tam nepředstavitelně. Obchvat s minimálně 3 pruhy, několika patrové mosty, podjezdy, nadjezdy, přejezdy, odbočky... Hodně mi pomohla navigace. Vše, co jsem potřebovala vědět, bylo v pravém horním rohu displeje – moje rychlost, maximální povolená rychlost, kam odbočit a za jak dlouho, ve kterém pruhu se mám držet, čas příjezdu na místo určení, zbývající míle, zbývající čas a kolik mi zbude v bateriích po dojezdu. Na zbytku displeje byla navigace, která ještě v tu chvíli směřovala vždy na sever - takže mi v tu chvíli byla na úplně nic.

Byla tma a pršelo a já už za jízdy neměla jak zjistit, jak se manuálně ovládají stěrače. Ty byly nastaveny automaticky, ale jejich rychlost mi naprosto nevyhovovala. Několikrát se stalo, že jsem na cestu přes déšť neviděla a orientovala se jen za pomoci světel ostatních aut. V jedné chvíli už jsem byla natolik zoufalá, že jsem se rozhodla zkusit páčky za volantem. V Tesle S mi to fungovalo, jen si nepamatuji, kde přesně. Zkusila jsem pravou páčku za volantem a posunula ji dolů. Auto začalo samovolně zrychlovat – to bylo tím, že se takhle zapíná tempomat. Dupla jsem na brzdu, abych znovu přebrala kontrolu nad rychlostí - jenže jsem hodně zpomalila. Musela jsem znovu přidat a zkusila jsem další páčku. Zase špatně - zase brzda a poté opět zrychlení. Auta za mnou už začala troubit. Naštěstí nejhorší déšť ustal a stěrače začaly tak nějak stíhat.

Manuální ovládání stěračů je nakonec jednoduché:

Stačí kliknout na levou páčku za volantem = jednorázové použití.

Na displeji vpravo dole je na výběr políčko se stěračem – tam si vyberete rychlost - nebo automatické stěrače.

Protože celý týden v Oregonu propršel, používala jsem stěrače hodně, ale už vždy jen manuálně, nikdy automaticky.

Domů jsem přijela unavená, hladová, psychicky vyčerpaná, ale spokojená a nadšená z první jízdy v Tesle 3.

No a další článek o cestování s Teslou 3 po Oregonu očekávejte vzhledem k časovému posunu -  až v pátek po ránu.