Proč je v Rakousku tolik dárců orgánů a v Německu naopak tak málo?

Jak hodně jsou lidé manipulováni, když si myslí, že se rozhodují naprosto svobodně? Většinou daleko více, než si jsou ochotni sami připustit.

V minulém článku jsem poukázal na rozdíl v tom, jak se rozhodují lidé v otázce, jestli budou posmrtně jejich orgány použity při transplantaci. V Rakousku je pro téměř 100% občanů a v Německu pouze 12%. Rozdíl je neuvěřitelných 88%. Číslo, které je mimo statistickou realitu. Sousední země, podobná kultura, podobná historie, stejná řeč. Kde se vzal tak velký rozdíl? Přitom se nejedná o jednoduchou odpověď. Někteří v této otázce mají jasno, někdo o tom musí chvíli popřemýšlet, jiný nemusí být rozhodnut ani po mnoha měsících.

Jak je to s ostatními zeměmi Evropy? Dělí se na dvě skupiny. Zatímco v Dánsku je ochotno po smrti darovat svoje orgány na transplantace 4 % obyvatel, ve Velké Británii 17 % a v Holandsku 28 %. Naproti tomu v Rakousku je to 100 %, v Belgii 98 %, ve Francii 100 %, v Maďarsku 100 %, v Polsku 100%, v Portugalsku 100 % a ve Švédsku 86 %.

Jen podotknu, že souhlas v některých evropských zemích, mezi které patří i ČR a Sk je tak trochu automatický - pokud není vysloven nesouhlas. V ČR je odběr od zemřelého dárce vyloučen, pokud za svého života vyslovil prokazatelně nesouhlas s odběrem, je tedy evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů (NROD) – zákonodárce tedy již „rozhodl“ za vás.

Je zajímavé se podívat, jakým způsobem jsou data získávána. Ve většině zemí se otázka o vyslovení souhlasu uvedena na žádosti o vydání řidičského průkazu. Většina lidí řidičák získává kolem 18 let a v těchto letech je otázka smrti obtížně uchopitelná – dá se říct, že obtížná. V osmnácti letech totiž nemá většina lidí se smrtí „blízkou“ zkušenost. Čím jsme ale starší, tím zřetelnější se stává.

To, co rozhodlo o 88% rozdílu mezi Německem a Rakouskem bylo to - jak byla otázka položena!

Jestliže souhlasíte s dárcovstvím vašich orgánů v případě, že utrpíte smrtelný úraz, zatrhněte políčko.  (Německo)

V Rakousku je otázka položena jinak -  Jestliže nesouhlasíte s dárcovstvím vašich orgánů v případě, že utrpíte smrtelný úraz, zatrhněte políčko.

Z příkladu a jeho výsledku je vidět, že za miliony lidí vlastně rozhodl úředník, který sestavoval formulář. Žadatelé o řidičský průkaz na složitou otázku reagovali tak, že zvolili nejjednodušší nabízené řešení. Neudělali vlastně nic – a bylo rozhodnuto. Přijali nabízené řešení. 

Z výše uvedeného je vidět, že naší snahou v obtížných životních situacích je nechat rozhodnutí tak jak se vyvine, tak jak je nabízeno a neměnit je.

Je alarmující, když si to uvědomíme – místo toho abychom o sobě rozhodovali, přijímáme nabízená řešení. Tato informace mě velmi ovlivnila. Stále se přece o něčem rozhoduji, nakupuji, vybírám, volím.

Čím složitější volba, tím méně tedy záleží na mé vlastní vůli. Jsem tak „rozumný“, že to dokážu přijmout a dokážu toho využít, pracovat s tím? Jak se s touto informací srovná moje EGO? U mne to šlo velmi těžko, ale myslím si, že jsem se ve schopnosti dobře se rozhodovat posunul.  Alespoň ostatní říkají, že už nedělám tolik životních kotrmelců.  

Možná za pár let bude vše zřejmější a budeme se na naše současné volby dívat s humorem.

Vždyť dnes by jistě byl pro zasmání i následující manipulativní volební lístek  - kdybychom neměli zkušenost, jak to tenkrát dopadlo.

Snažil jsem se zachovat proporce grafiky, písma a symbolů na tomto hlasovacím lístku. Byl na něm ještě následující text: Souhlasíte se znovu sjednocením Rakouska s Německou Říší, které bylo nastoleno 13. března 1938 a volíte stranu našeho vůdce, Adolfa Hitlera? 

Originál volebního lístku naleznete zde. 

Navíc v tehdejším dobovém tisku lze nalézt také podrobný návod k vyplnění i s tím, jak a kam umístit křížek!

Změnilo se od té doby něco? Vždyť i dnes nám televize, rádio i tisk „ napovídají“ jak správně žít. Jak se rozhodovat, co si kupovat, jak být in, který automobil je ten správný.

A nic z toho nejsou jednoduché volby – jinak řečeno – když je naší tendencí v tak velké míře přistupovat na nabízená řešení. Dokážeme vůbec používat svobodnou vůli? A lze v tom něco zlepšit?

Když jsme u té elektromobility – dokážeme se rozhodnout pro to zboží, které je nejvhodnější pro nás – a ne pro prodejce?