Žárlivý kocour

O kočkách toho bylo napsáno tolik, že už snad není možno více. A přece se znovu a znovu bavíme jejich vynalézavostí, spontánností, lumpačinami i roztomilostí. Jejich chování má tisíce podob a vždy nás dokáží něčím překvapit.

Kdo má doma kočku, tak to zná. Kočka víc než půl dne spí, zbytek dne se čistí, krmí a pak vyžaduje, abyste se jí věnovali. Chce se mazlit a „kočkovat“. Když si chce hrát a vy se věnujete něčemu jinému, dožaduje se vaší pozornosti, někdy i nevybíravým způsobem. Tenhle příběh mi vyprávěla známá paní.

Máme, jak víte, pěkného, mourovatého kocoura. Když se mu nevěnujeme ve chvíli, kdy on chce, zlobí se. Žárlí a nejvíce na počítač. Když chce být středem pozornosti, prostě si lehne na klávesnici. A hotovo. Většinou je to boj dostat jej pryč. Seká packami, syčí a když jej dám na zem, než se otočím je zpátky a divočejší. Občas také po klávesnici „jen tak“ přeběhne, ale problém je hotov. Vypne „ caps lock“, nebo“ num lock“, nebo „odešle“ nedokončený e-mail, a ještě k němu tlapkami „něco přidá“. Vysvětlujte pak nějaké úřednici: „To kocour“. I když taky najdete sem, tam spřízněnou duši, která řekne: „To nic, to znám, naše kočka to dělá taky.“ Mně však náš kocour zkazil možná „pěkné setkání“.

Toho muže jsem potkala v čekárně u lékaře. Sympatický, lehce prošedivělý, neurčitý věk. Před lékařskou ambulancí se většinou lidé tváří, jakoby čekali na ortel, nebo koukají do telefonu. Jiní se hned dávají do řeči a mluví a mluví, hlavně o sobě a svých potížích. Já tyto situace řeším čtením a okolí si moc nevšímám. „On“ si také četl. Nevím, jak se to stalo, ale já, která se hovorům v čekárně vyhýbám, si najednou s tím pánem povídám, o knihách a o životě jako se starým známým. Slovo dalo slovo a než jsme se rozešli, vyměnili jsme si, v souvislosti s knihami, e-mailové adresy. Na telefon jsme vůbec nepomysleli.

Několikrát jsme si napsali a už to vypadalo, že se snad někde sejdeme na kávu nebo dvě deci a zase si popovídáme. Pán se ale odmlčel. Na několik mých psaní vůbec neodpověděl. Člověk by čekal, že napíše aspoň: „Vlezte mi na záda, byl jsem v jiné čekárně.“ Co se dá dělat, řekla jsem si, žádné prima setkání z toho nebude.

Po nějakém čase jsem měla problémy s počítačem, opět v souvislosti s výletem kocoura na klávesnici, a hle, v blokované poště se na mne posměšně šklebila adresa milého pána. Jeho kocourem zablokovaná pošta ke mně nikdy nedorazila, a samozřejmě zmizela do nenávratna. Co si asi myslel? Pozval mne někam? Co mi napsal? To už se díky žárlivému kocourovi nedovím. Po tak dlouhé době jsem neměla odvahu pánovi znovu napsat. A ještě k tomu: „Nezlobte se, to kocour.“