Víte, co je dubice ?

Odpoledne jsem pila svou kávičku a četla si, když se vrátila vnučka s dědou z lesa. Přiběhla za mnou ještě v bundičce a na stůl vyložila kamínky, nějaký mech a šišky.

Hned mě poučovala, že v každé šišce jsou semínka a každé semínko si pamatuje, co z něj má vyrůst. A i když je vítr zanese daleko, ví, jestli z něho bude smrk, nebo borovice. A tak to mají semínka všech rostlin. Říkal jí to děda.

Pak vylovila lesklou hranatou bukvici a povídá: „Babi, to je bukvice. Z té vyroste buk, ale dlouho to trvá. A hodně malých buků sežere zvěř, a proto je buků málo.“

Pak začala znovu lovit v kapse, a tak jsem se zeptala, co hledá.

„Babi, ještě hledám dubici,“ odpověděla mi. „Dubici?“ podivila jsem se. Ale to už položila na stůl žalud. Tak říkám: „To je přece žalud,“ a ona na to: „No právě. A proč se tomu neříká dubice, když z toho roste dub a buk roste z bukvice a kaštan z kaštanu? To je přece divné, ne?“

„To tedy nevím, proč se to jmenuje žalud,“ řekla jsem po pravdě. „To nevadí,“ povídá vnučka, „my se s táťkou zeptáme umělé inteligence.“ A bylo to vyřešeno. Sebrala „poklady“, které si přinesla z lesa, a šla se převléknout.

Já jsem dopíjela kávu a přitom jsem přemýšlela o logice našeho jazyka. Vnučka měla pravdu. Někdy je to divné. Proč máme ponožky, a ne taky poručky místo rukavic, nebo naopak rukavice na rukou a nohavice na nohou? A proč nemáme na pažích rukávy a dole nohávy místo nohavic? Vždyť by to vlastně bylo logické. Ale má jazyk nějakou logiku? Jazykovědec by mi jistě řekl, že má.

Třeba pro to má vysvětlení ta dnešní umělá inteligence. Ta ví všechno, na všechno zná odpověď a dokáže všelijaká kouzla. I když, jak jsem sama zjistila,.… občas se mýlí. Ale to už málokdo připustí, že? To si nikdo nedovolí říct nahlas!

Přestala jsem mudrovat a šla raději umýt hrnek od kafe a uklidit stůl po mechu, šiškách, bukvici a „dubici“.

Tohle umělá inteligence za mě neudělá. A robota nemám.