Špatně udělaná

Jako malá jsem byla pěkná copatá holčička s veselýma očima, živá a oblíbená. Takové to dítě, které každý rád vidí.

Dobře jsem se učila a přitom jsem ve třídě nezkazila žádnou lumpačinu, ale jaksi mi to vždycky prošlo. Chodila jsem do hudebky a do rytmiky. Také do plavání a turistického kroužku, se kterým jsme v létě chodili po horách a v zimě jezdili na lyže.
Rodiče, ač ne příliš majetní, podporovali mé zájmy a aktivity a byli neodmyslitelnou součástí mého života. Byla jsem spokojená, stále „v akci“ a neřešila žádné problémy sama se sebou. To se změnilo v pubertě.

V rytmice se vybírala děvčata do skupiny akvabel. Plavala jsem, pohybově jsem byla dobrá, ale nevybrali mě. Byla jsem malá a neměla jsem dost dlouhé nohy. To bylo velké zklamání. Poprvé jsem se vážněji zamyslela nad svým vzhledem a začala si všímat, jak vypadám jako žena. A najednou jsem to uviděla.

Nesplňovala jsem žádné kritérium požadované krásy tak, jak byla prezentována v médiích. Žádné dlouhé nohy, žádná svůdná postava, žádná velká prsa, žádná pohledná tvář, ani krásné vlasy. Taková obyčejná, malá, s větším pozadím, spíš sportovní typ.

Co na tom, že jsem měla spoustu kamarádů, že jsem je uměla rozesmát, že jsem byla vtipná, chytrá, uměla jsem spoustu věcí, které jiní neuměli. Já jsem chtěla být krásná. Protože to vidí každý prvně, hlavně kluci a muži. Náhle jsem zjišťovala, že kluci mají raději holku hezkou než chytrou. A byla jsem stále méně veselá.
Korunu tomu nasadila spolužačka z gymplu, která mi řekla: „Ty máš tak pěknou maminku a tatínka, ale nepodobáš se ani jednomu z nich“ a začala se smát.

Mí rodiče, kteří se mnou mluvili o všem, si mé změny všimli. Jednou na chatě u táboráku, když jsem hrála na kytaru samé smutné písničky, se mě táta zeptal.
„Co se děje? Už delší čas tě pozoruju a nejseš to ty!“
„To se ti zdá“, řekla jsem.
„Děvčátko, vždyť víš, že v tobě čtu jak v otevřené knize“, on na to.

A já jsem se slzami v očích spustila tirádu o tom, jak vypadám. Začala jsem vypočítávat co všechno je na mně špatného a co mi naopak chybí.

Tatínek se snažil to zlehčit, zasmál se a povídá z legrace: „To víš, když jsme tě dělali, nemysleli jsme na to, abys měla pěknou postavičku a tvářičku. Měli jsme strach, aby nás někdo „nenačapal“. A tak seš, podle tebe, holt špatně udělaná! Ale hlavu jsme ti udělali dobrou!“

Snažila jsem se zasmát, ale nešlo to. Bylo to pro mě příliš citlivé téma.
Maminka byla smutná a nic neříkala. Tatínek zvážněl, pochopil mě.

„Víš,“ řekl, „s tím, jak jsme tě udělali, nic nenaděláme, ale protože sportuješ, máš vcelku dobrou postavu. Jsi pěkná. A umíš spoustu věcí. Tím jsi zajímavá.“
„Důležité je, abys zůstala svá a nesnažila se změnit za každou cenu podle nějakého mustru z časopisů.“
„Jednou potkáš chlapa, který tě bude mít rád takovou, jaká seš. Ale pozor, když se budeš rozhodovat mezi dvěma muži! Rozmysli se, jestli si zvolíš toho, ke kterému budeš vzhlížet, protože bude krasavec, muzikant, sportovec, vědec, bůhví co, ale bude myslet jen na sebe a své zájmy, nebo naopak toho, který se ti bude zdát obyčejný, ale bude to parťák, který s tebou bude řešit všechny problémy života. A nebude jich málo, to mi věř.“

Přiložil trochu dřeva na oheň a řekl: „A teď zahraj nějaké pěkné písničky a už nesmutni, nikam to nevede.“

Měla jsem na dlouho důvod k přemýšlení. Ale byla jsem ráda, že jsem to ze sebe dostala, a že mě naši vyslechli. Koneckonců byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že jsou věci, které zkrátka nezměním.

Nakonec jsem skutečně potkala chlapa, který mne miloval a miluje takovou, jaká jsem, celým srdcem. Je prima parťák a propluli jsme spolu spoustou úskalí života.

Co jsem tím chtěla říct?
To, jak jsme stvořili své děti fyzicky, bohužel neovlivníme. Ale když s nimi budeme mluvit, když je nasměrujeme k tomu, aby rozvíjeli svůj talent tam, kde ho mají, pomůžeme jim. Když se nebudou snažit být za každou cenu tím, co prezentují sociální sítě, budou šťastnější. A když my je podpoříme, nebudou potřebovat psychologa nebo psychiatra, protože budou mít nás.